HOKEJOVÉ AKADEMIE - několik zásadních otázek
POLITIKA VŮČI NEJVĚTŠÍM MLADÝM ČESKÝM HOKEJOVÝM TALENTŮM
- Další rozvoj českého hokeje a hokejových akademií musí být spojen s
dramatickým navýšením tréninkových dávek, zavedením pravidelných tréninků individuálních dovedností.
- Ke čtyřem tréninkovým hodinovým týmovým tréninkům týdně je třeba přiřadit 2 hodiny powerskatingu, další 1-2 hodiny scoringu, dovedností s pukem, hru pod časovým a prostorovým tlakem, dělené tréninky obránci – útočníci. K těmto osmi kvalitním hodinám na ledě v týdnu je třeba přiřadit tři hodiny kvalitního dovednostního tréninku na suchu, minimálně 4 tréninkové jednotky na suchu zaměřené na rozvoj fyzického potenciálu hráče + míčové hry. K tomu regenerační linka alespoň jednou v týdnu.
- V poslední době se mění pohled na plavání jako důležitého prvku regenerace.
Plavání v sobě jistě zahrnuje celou řadu pozitivních aspektů regeneračního charakteru, ale například golfisté a v těsném závěsu další vysoce technické sporty jej začínají jednoznačně vyřazovat ze svého programu. Důvodem je zjištění , že ve vodě dochází ke ztrátám svalové a nervosvalové paměti. Tento potenciál je nejcennějším vybavením – bohatstvím každého sportovce a je třeba jej maximálně fixovat a rozvíjet – nikoliv rozpouštět ve vodě.
- Pokud se jedná o herní praxi, je třeba dosáhnout tří až čtyř vysoce kvalitních zápasů v týdnu. Pokud nelze, a to skutečně asi nelze, vytvořit podobně koncentrované podmínky pro všechny hráče v klubu, je třeba vyselektovat nejtalentovanější jedince a těm takové možnosti vytvořit.
- Toto je reálná cesta, jak vychovat několik špičkových hráčů v ročníku v českých podmínkách.
V klubech, kde mají jednu ledovou plochu, se možná budou chytat za hlavu, co je to za nesmysly! Jak to mají udělat? A je pravdou, že v tomto případě je řešení složité až nemožné. I když, možná jedno přece jenom existuje:
Umožnit nejtalentovanějším hráčům v těchto klubech s omezenými možnostmi přechod tam, kde takové podmínky už umí vytvořit. Je třeba si přiznat, že český hokej má talentů žalostně málo a bylo by škoda, aby nějaký falešný pseudoklubismus zničil kariéru hráčům, kteří mají sportovní potenciál. Jejich příležitost ve sportu spojená s určitým věkem se už nikdy nevrátí.
To platí alespoň do doby, než se podaří plošně zlepšit podmínky na podobný stupeň ve větším počtu českých hokejových klubů pracujících s mládeží.
Je možné konstatovat, že něco podobného už je dnes možné také v České republice talentovaným hráčům na ojedinělých místech vytvořit. Nikoliv teoreticky, takové podmínky už existují. Představují cestu vzhůru mezi hokejovou elitu.
Vrcholová hokejová centra musí vyřešit také soulad sportu a vzdělání.
Slouží k tomu systematická kontrola docházky hráčů do školy, jejich prospěchu, sankce v podobě vyřazení z dovednostních tréninků až po dočasné zastavení sportovní činnosti při závažných problémech do doby odstranění nedostatků.
Český školský systém je ale jako celek z našeho úhlu pohledu mírně řečeno nešťastný. Nařizuje zbytečně velké množství nesmyslných předmětů, zbytečně mnoho hodin výuky denně. Severoamerický či skandinávský vzdělávací systém na středních školách si vystačí s méně než polovinou předmětů a podstatně menším počtem vyučovacích hodin. V Rusku si s sebou vozí učitele a vzdělávají hráče 2-3 hodiny denně na dlouhých cestách za hokejem. A je s podivem, že americká společnost nevykazuje známky výrazného zaostávání ve všech směrech za českou republikou vinou chatrného vzdělávání svých dětí.
Ale smiřme se s tím, že tento stav u nás zřejmě nezměníme do doby, než naše děti vyrostou. Co můžeme? Ovlivňovat věci ve své kompetenci!
Např. výběr školy pro své děti. Raději méně ambiciózní školu, která se ale dá snadněji zvládnout při vrcholovém sportu.
Ve Vašich reakcích často zaznívají názory v tom smyslu, že něco jako akademie –
to už tady jednou bylo a dobře to fungovalo.
S tím názorem se pro jeho velkou nepřesnost nedá souhlasit. V něčem to dříve možná bylo podobné, ale dnešní „vývojová šroubovice“ vyhnala požadavky pro ty, kteří dnes chtějí obstát ve vrcholovém sportu a v mezinárodní konkurenci, o několik úrovňových pater výše. Všechno je jinak. Podpora státu neexistuje, věk, kdy děti začínají sportovat, se neustále snižuje, požadavky na vrcholový sportovní výkon rostou každým rokem. A ti, kteří se dovolávají pomoci bývalých skvělých hráčů, jako byli bratři Holíkové, Augusta a další, si musí uvědomit jednu zásadní věc. Pokusím se ji vysvětlit výsekem z rozhovoru, kterého jsem byl přímým účastníkem před šesti roky na zimním stadionu ve Velkém Meziříčí, kde probíhal pravidelný turnaj 3. tříd v minihokeji za účasti Dukly Jihlava, Třebíče, Velkého Meziříčí a Havlíčkova Brodu.
Turnaj tehdy sledovali také oni zmiňovaní velikáni českého hokeje, Jaroslav Holík a pan Augusta, protože na ledě hráli jejich vnoučci (tehdy spolu ještě oba bývalí hokejisté normálně přátelsky komunikovali). A Jaroslav Holík, který se minikokejem dětí vždy dobře bavil a vyprávěl, že to je daleko hezčí podívaná než celá česká extraliga, povídá Augustovi:
„To se už dneska vůbec nedá srovnávat. My jsme začínali bruslit ve dvanácti letech. Tihle kluci dneska v osmi devíti letech dokážou věci, který my jsme neuměli ani v patnácti !“
A to je svatá pravda. Lední hokej šel za posledních deset let, kdy jsme se v Česku jako medvědi uložili k mnohaletému zimnímu spánku, ve všech směrech raketově kupředu. V tréninkových dávkách, v metodice, v oblasti dovednostních tréninků, v oblasti suché přípravy, v oblasti mentální přípravy a komplexní výchovy hráčů, v oblasti materiálního zajištění hráčů, v oblasti systému soutěží, v oblasti statistiky, medializace, v oblasti ekonomických investic do každého jednoho hráče. Prostě vzato, uteklo nám to trošičku v celém tom obrovském objemu práce okolo mládežnického hokeje.
Dnes se elitní hokejová centra ve světě starají o hráče mladšího dorostu způsobem, o kterém se před dvaceti roky naším dospělým hokejistům v nejvyšší soutěži ani nezdálo. Srovnávat s minulostí, ohlížet se, nemá valný význam. Z minulosti bychom mohli využít jen velmi málo v dnešním světě. Prostě, jak výstižně zaznělo od vrchního ve filmu „Podivné dědictví aneb…“ „Je jiná doba !“ Je třeba si to uvědomit !
Přecházím k problému, který se momentálně snažím řešit zde v Liberci. Ani v místě, které představuje Meccu sportu v naší republice a které aspiruje dokonce na „Evropské město sportu,“ v Liberci, není vše úplně přímočaré.
Zásadní schůzky s vedením BT Liberec ohledně akademie teprve za několik dnů proběhnou a na jejich základě bude rozhodnuto, jak progresivní rozvoj bude probíhat v této hokejové akademii v dalších měsících a letech.
Zabýval jsem se otázkou, která se prolíná celými dvanácti sezónami, během kterých pozoruji český mládežnický hokej. Jde o to, že některým rodičům připadá mládežnický hokej, a konkrétně kategorie, ve které se pohybuje jejich dítě, jako nejdůležitější soutěž na světě. A velmi těžce snášejí určitý nezájem, který o žákovský hokej jeví činovníci jejich klubu.
Přemýšlel jsem o tom ,kde vzít argumenty k tomu, aby bylo možné prokázat, že je důležité navýšit finanční, materiální a lidskou podporu juniorskému hokeji v klubech. Jak pohnout s těmi, kteří si navykli po roky věnovat mládežnickému hokeji určitou pozornost a peníze z rozpočtu klubu
a najednou by je chtěl někdo přesvědčit, přimět k tomu, aby rozpočet mládeže navýšili např. na dvojnásobek!
Lidem, kteří v procesu nemají vlastní děti, se nutnost nějakého takového posunu vysvětluje velice obtížně.
Velmi výstižně "udeřil hřebík na hlavičku" generální manažer slovenské hokejové developerské společnosti HDTS Pavol Čuta, se kterým jsme v minulém týdnu vedli jednání o možnosti výstavby specializovaného tréninkového centra zde v Liberci:
"Lidé kolem hokeje si někdy myslí, že bývalí špičkoví hráči mohou spasit slovenský hokej. Ale to je velký omyl. Spasit ho mohou ty osobnosti, třeba bývalí hráči, kteří už mají svoje děti, dali je do našeho systému výchovy hráčů, a po chvíli pozorování a sledování, jak se to vlastně dělá, vykřiknou - TAK TAKHLE NE!! A začnou vyvíjet snahu po výrazné změně a zlepšení. To jsou ti praví lidé, ti praví tahouni!"
Jako řešení, jako určitou cestu, vidím následující argumenty:
Současný systém u nás je naprosto nesmyslný v jedné věci. Na jedné straně jsou naše investice do mládeže v porovnání s Ruskem nebo Švédskem (ale dnes už také s Rakouskem – viz. centrum Salcburk atd.) směšné, velmi malé. Na druhé straně jsou i tyto malé investice vyhazováním peněz z okna v momentě, kdy ti nejlepší hráči odcházejí v nízkém věku do zahraniční péče.
Na všech místech jsou velmi hlasitě slyšet rodiče hráčů, kteří nepředstavují nejužší špičku ve svém ročníku. Domáhají se stejných, ne-li lepších podmínek a herních a tréninkových příležitostí, než se někdy dopřává hrstce těch s největším potenciálem. Pokud se trenér, klub nebo celý hokejový systém vydá rovnostářským směrem, to málo z prostředků a možností se rozmělní a rozpustí do ztracena bez jakéhokoliv efektu. (Vůbec zde neřeším úplatkářství a kamarádičkování kvetouci v některých klubech, které vyhání mnoho hráčů pryč z našeho prostředí - to téma bylo rozváděno již dříve!)
V každém klubu se vyskytne jednou za několik roků hráč, který je v něčem výjimečný. Ale my se už nedozvíme, zda by např. v 16-ti letech mohl proniknout do áčka dospělých, protože v tom věku tady už dávno není. Ti nejlepší jedinci dnes, a ne jen v 17-ti letech, jako dříve, ale třebas už ve dvanácti letech, odcházejí využívat lepších podmínek v zahraničí. A doma postupem let zbývá jen průměr a podprůměr. Z něj, i při té nejlepší snaze a námaze, zlaté valouny nikdo nevyrýžuje. Jsou pryč. A budou možná odcházet i nadále. Peníze vložené do vrcholového mládežnického hokeje se rozplynou bez efektu.
Ve světě, kde vládnou železná ekonomická pravidla, se postupuje tak, že pokud „ložisko ztratí výtěžnost“ a náklady přestanou být rentabilní, zlatý důl se uzavře. Znovu je ho možné otevřít při vynálezu nové technologie těžby nebo v momentě, kdy cena zlata dosáhne takové úrovně, kdy znovuotevření bude znovu rentabilní.
A jsme u jádra hlavního problému.
Je třeba vysvětlit manažerům mládeže, že nemá smysl věnovat prostředky na mládež, pokud se nám nepodaří vytvořit takové podmínky, kdy oslovený špičkový český mladý hráč dostane zajímavou nabídku ze zahraničí, zváží ji a on, nebo spíše jeho rodiče, ji zamítnou z důvodu, že převládne názor:
„Podmínky poskytnuté mu v české akademii jsou pro jeho rozvoj srovnatelné nebo dokonce lepší, než které mu mohou nabídnout jinde.“ Od takového stavu jsme ještě v mnoha důležitých směrech daleko, Ale....
Jakmile se začnou množit taková rozhodnutí nejtalentovanějších hráčů, přinese český výchovný systém první skutečně hodnotné ovoce!
DOSÁHNOUT TOHOTO STAVU MUSÍ BÝT NAŠÍM VELIKÝM A SMĚLÝM CÍLEM. Je to jeden z hlavních důvodů, proč zakládat hokejové akademie, proč vytvářet špičkové podmínky, proč investovat do těch nejlepších hráčů, týmů a klubů úplně jiné peníze!!!
Způsob takového uvažování už dnes není ojedinělý. Zazněl několikrát také na schůzce hokejových akademií. Hokejové akademie samy o sobě představují snahu o vytvoření špičkových - elitních podmínek. A v jejich rámci je třeba další selekce hráčů, kteří mohou získat přístup k dovednostním tréninkům navíc, kteří mohou hrát více zápasů v týdnu, kteří mohou hrát za vyšší věkové kategorie zápasy na hranici svých možností, kteří dostanou špičkové materiální vybavení a další komplexní péči, kteří dostanou důstojnou šanci v extralize dospělých v nízkém věku a dají jí přednost např. před zámořskou, ruskou či švédskou juniorkou.
Manažeři musí „ustát“ tlaky od ostatních rodičů, kteří budou tuto politiku tvrdě atakovat. Ale jiná efektivní cesta pro český hokej není. Pokud to neuděláme, budeme „špatnými hospodáři na svém statku.“ Těch několik málo šperků nám v mládí rozebere okolní svět a naloží s nimi podle svého. Ztratíme možnost ovlivňovat, a hlavně – skutečně VYCHOVAT, ty nejlepší talenty !
Je nutno mít na zřeteli, že menší skupině hráčů jsme dnes schopni na více místech v ČR nabídnout špičkové podmínky a zajímavou příležitost. Je třeba si to konečně uvědomit, je třeba najít odvahu a dokázat vsadit všechno na jednu či dvě karty. Pokud to nezvládneme, ti nejlepší nepřestanou odcházet pryč. Musíme je vychovávat, pečovat o ně, hovořit s hráči i jejich rodiči, stále na ně působit. Musí cítit, že si v klubu váží toho, že je tam mají. Pokud nám to nebude stát za to, jistě se najde někdo, kdo nás v péči o ty nejlepší ochotně zastoupí.
Dnes existují hráčské agentury, které jsou schopny nabídnout rodičům hráčů ve čtrnácti nebo patnácti letech péči a podmínky, ze kterých by většina českých hokejových rodičů nepřestala koktat ani po několika dnech. Jsou schopni se postarat o cokoliv, investovat do hráčů – do naprosto ojedinělých mladých hráčů s vysokou perspektivou, v několika letech statisíce a miliony. Disponují odborníky, kteří už v tomto věku s vysokou pravděpodobností odhadnou budoucí vývoj konkrétního hráče. Nejednají v návalu mecenášství a bezbřehé dobročinnosti. Jedná se o pracovní a ekonomickou investici s vysokou návratností.
Pokud tedy dokážou některé organizace odhadnout potenciál několika málo hráčů na tisíce kilometrů a jdou do takového rizika, proč to nedokážeme udělat my v našich klubech, když známe naše hráče do nejmenších detailů, jsme s nimi v každodenním kontaktu, máme je na stříbrném podnosu přímo před sebou.
Pokud odejdou hráči průměrní, kteří nenajdou příležitost či uplatnění podle svých představ, nemusí to být pro český hokej fatální. Pokud budou stále odcházet ti skutečně nejlepší, nemá smysl vytvářet zařízení typu hokejových akademií.
Je to složitá a kontroverzní otázka. Mnozí jistě budou mít jiný názor. Ale v rámci současných podmínek, stávajících – především ekonomických podmínek, mnoho možností na výběr nemáme. Pokud nechceme být v mládeži a v budoucnu v dospělých kategoriích vždy až na druhém místě.
A jedna prosba na závěr. Nenechme se do nekonečna svádět svůdnými cestami jednoduchých řešení. Líní a málo pracovití lidé rádi vytvářejí bariéry a překážky. Chtěli by hráče v klubech i v českém hokejovém systému držet systémem zákazů, výhrůžek. Chtěli by je držet za ostnatým drátem. Všichni víme, že to je odpuzující, destruktivní a odsouzeníhodný způsob chování, na který bychom měli být my Češi obzvlášť hákliví. Historie ukázala, že zákazy a násilí nikam nevede. Takové prostředí odrazuje mladé rodiče od úmyslu dát děti na hokej.
Dlouhodobě funguje jen vysoce pozitivní systém práce, který vytvoří prostředí, kdy hráči CHTĚJÍ !!! zůstat v klubu a v České republice. Vytvořit takové prostředí vyžaduje neustálou, tvůrčí, systematickou a velice náročnou práci s vizí od manažerů českých hokejových klubů, trenérů a všech, kteří sedí na židlích ve funkcích s potenciálem a pravomocemi cokoliv změnit.
Je čas !
Autor:  Zacha Pavel st.Vydáno: 6.10.2011 0:08 Přečteno: 1487x Hodnocení: 1 (hodnoceno 4x) Vaše hodnocení: |
Formát pro tisk
Komentáře
v podstatě souhlasím s vašimi nároky na tréninkové podmínky v klubech. Byl bych opravdu velmi rád, kdyby můj syn měl alespon 1/2 tréninků tak, jak jste je popsal, zařízené od klubu. Má to však jedno ,,ale". Proč by to kluby dělali? Bohužel hokej není fotbal, kde se dá za solidní talent utržit částka v řádech desítek milionů korun. V hokeji za špičkového hráče dostanete maximálně okolo 6mil. a to ještě opravdu výměčně. A aby si kluby vychovávali hráče pro své A týmy, když ti nejlepší chtějí jít v 18 ven. Určitě ani Vy nechcete, aby Pavel hrál ve 20letech extraligu, myslíte na vyšší mety a co z toho bude mít Liberec? Myslím si, že tohle je téma spíš pro ČSLH a stát, než pro kluby, protože reprezentace může, na rozdíl od klubů, z těchto hráčů profitovat stále.
Co se týče Sobi, tak mohu říci pouze toto. Martin je nejtalentovanější hokejista, kterého jsem za 9let viděl jezdit po českých kluzištích, bohužel si myslím, že na svůj talent hřeší víc než je zdrávo. Nemyslím to absolutně zle, je to skvělej kluk a mám ho rád, proto to říkám a řekl jsem to i jemu. Doba, kdy se NHL dala hrát z gauče a z hospody je nenávratně pryč. S talentem se dá hrát do 18,výjmečně do 20let, pak přichází pád, tak na to myslete.
S pozdravem P.J.
Pozdravujte Matese!!!
Někteří možná nevidíte pravý problém s akademiemi. Je to v tom, že svaz nemůže klubům nic nařizovat. Na mnoha místech se manažerům a trenérům nechce dělat něco navíc. Vezměte si, kolik starostí je v sezóně s každým týmem - a najednou k tomu máte rozvíjet a zařizovat spoustu věcí navíc. Většinou se klubům do toho nechce, v tom je ten problém. A výhoda nesestupování byla vytvořena k tomu, aby trenéři mohli od počátku zapojit mladší hráče do starších kategorií bez rizika sestupu. V ideálním případě dokáží tito hráči brzy rozhodovat zápasy a tým spíše okupuje ty víc vrchní než ty víc spodní příčky tabulky. Alespoň příklad Liberce to snad dokazuje. Takže postupem času budou tyto obavy možná zbytečné. Menší kluby nikdo nezatracuje, ale je fakt, že na jednom kluzišti už, při tlaku na hodiny ledu, moc individuálních dovedností neprocvičíte, což osobně považuji za nejdůležitější. Podmínky a materiální zajištění jistě nejsou všechno. Na druhou stranu, proč by děti v zahraničí měly mít x krát lepší podmínky a servis, než ty naše ? Jsou ty naše děti horší, nebo nám na nich míň záleží? Akademie je pokus vytvořit lepší podmínky pro české děti. Pokud není ve vašem městě, můžete se pokusit se do některé prosadit. A nebo můžete také vše ignorovat, být kde jste a nic ostatního neřešit. Vznikem akademií nikdo nebere ledy vašim dětem v ostatních klubech, ani vaše peníze. Podmínky v ostatních klubech akademie nezhoršují - to je třeba brát v potaz.
Myslím,že nikdo nezpochybňuje,že v malém klubu nemůže vyrůst vynikající hráč.Tak potom ale nevytvářejme akademie,ale podporujme adresně právě ty kluby ,kde dobře pracují s talentovanými hráči nebo podporujme přímo hráče.