ČESKÁ OSMNÁCTKA - PAVEL ZACHA V NHL - PENALTA PROTI DUKLE

Česká osmnáctka na MS končí

Pavel Zacha se stal hráčem NHL

Fotbal - penalta proti Dukle, to je konec našeho fotbalu

USA - ČESKO 8:0

Není to ostudný výsledek. Je dost podobný těm, které s mladými Američany odehrály i o něco papírově silnější předchozí ročníky 97 a 96. Už si ani nevzpomínám, kdy česky tým v některém ročníku do 18 let inkasoval od USA méně než 5 branek v zápase. Mám na mysli základní národní výběr USA z Ann Arboru, ne ten náhradní, který tradičně posílají do Evropy na Memoriál Ivana Hlinky. Takže ostuda to není, jen reálný obraz. Je to nerovný boj. Proti sobě se v posledních letech na MS18 v dresech USA a České republiky staví jiné váhové kategorie. Pro USA hraje nesrovnatelně větší počet hráčů, ze kterých mohou vybírat. Nesmírně kvalitní soutěže mládeže od nejmenších kategorií - momentálně u nich funguje nejlepší systém na světě. Dále metodika. Ti kluci mají automatismy u dovedností, u kterých mnozí naši trenéři ještě ani nevědí, že existují a že se dají systematicky trénovat. To jsou důležité detaily, které postupně vytvářejí dominanci ve hře. V ročnících 96 a 97 byly jednotlivci, kteří měli podobnou kvalitu jako většina hráčů v týmu USA, nebo je i v něčem předčili. Ale vždy bylo snadné se na tyto hráče zaměřit a v průběhu zápasu využít slabin v našem týmu i jeho nevyrovnanost. Ti kluci z Ameriky jsou notoricky zvyklí provádět všechny operace v hlavě i na ledě ve větší rychlosti. Ta převaha se dá chvíli nějak blokovat, ale nevládneme ničím, co by se dalo adekvátně postavit proti takové převaze.

Tou největší výhodou Američanů v osmnáctce je souhra. Kdyby oni byli poskládáni na poslední chvíli před MS a naši kluci hráli soutěž juniorů a mezistátní zápasy dva roky pospolu, mohli by občas Amíky pozlobit. Takto nemají v ruce jedinou kloudnou výhodu. Opět bych jen opakoval, že jsem tento systém nabízel svazu před vznikem našich akademií, oni se vydali jinou nepromyšlenou cestou. Ty výsledky pak prostě nejsou, protože ten systém je v důležitých ohledech nefunkční. Takhle ani lepší systém, sehranost nebo ona pověstná česká chytrost není na naší straně. Takže nemáme co nabídnout. Nemáme ani vizi a ani alternativu.

A na závěr to důležité. Zvítězil kvalitní a svobodný americký hokej nad českými smlouvami a tabulkami. Zvítězili svobodné děti nad těmi ovládanými, omezovanými a poddanými. Já to stále takto vidím. Někteří možná ne. Není problém vytvořit si díky svému vlivu v našem hokeji skvělé podmínky pro své dítě. Pak bych se na jejich místě také tvářil nechápavě, co že to tomu Zachovi pořád vadí. Já jen, že prostý rodič, který do hokeje přivede své dítě, a pak sleduje, co se děje, to skutečně nemá lehké.

A konečně i k citlivé otázce otce a syna u nároďáku. V našich podmínkách to není šťastné a nepřináší to nic dobrého. Nesledoval jsem to a nemám svůj vlastní názor na to, zda role hráče v týmu - "syna," odpovídá jeho potenciálu nebo ne. Pouze jsem se na to občas zeptal těch, které v tom ohledu považuji za směrodatné odborníky. Scoutů NHL. A ti to vidí jednoznačně. Určitě to není hlavní problém našeho hokeje. Jen nevím, jestli je třeba přidávat mu další. Má jich tak dost a neví si s nimi rady.

Myslím si, že přes nevalné vystoupení našeho týmu to ve vyhlídkách před draftem NHL našim klukům neublížilo. Určitě jim mistrovství nepomohlo, ale moc pomyslných bodíků určitě neztratili. Scoutům NHL je úplně jedno, jak tým nakonec dopadne a jak hraje. Je zajímá čistě a jenom individuální výkon a potenciál dvou tří hráčů v týmu, o kterých uvažují jako o adeptech pro draft. Určitě tam několik takových kluků bylo, možná jsou i někteří, kteří třeba na MS nebyli a pro zámořský scouting jsou zajímaví. A to je pro tyto mladé naděje momentálně asi to nejdůležitější. Jejich sny prohrou s Američany určitě nekončí. Život jde dál.

Ale bude hodně těžké někdy v budoucnu se sklouznout v NHL.

Pavel Zacha už je hráčem NHL

Dnes už mohu tvrdit, že se pomocí Kamevédy podařilo vychovat hráče NHL. Je to skvělý pocit. V roce 2014 mi totiž hráčský agent Walsh, který tehdy Pavla v zámoří zastupoval, tvrdil jednu věc:

"...Být první volbou klubu NHL v draftu je obrovský úspěch a jeho cena se každým rokem zvyšuje. Pozornost scoutů se dnes obrací i do zemí, které dřív zajímavé nebyly. Jako je Norsko, Dánsko, Lotyšsko nebo Švýcarsko. I tam se dnes začínají objevovat hráči s velkým potenciálem pro NHL. Někdy jich je tam dokonce víc než v Česku. Uspět tak vysoko v draftu je každým rokem těžší. Ale i když se to někomu povede, stále to nic neznamená. Máme spočítáno, že z třiceti hráčů prvního kola draftu se pouze patnáct někdy ve svém životě byť jen na jedinou vteřinu dotkne svou bruslí ledu, na kterém se hraje oficiální zápas NHL. To je jen padesát procent šance, že budete schopni říct, že máte hráče NHL. Tahle čísla je třeba si uvědomit..."

Tento výrok mě tak trochu strašil v uplynulých měsících, když jsem si reálně uvědomil, jak neskutečně obrovská konkurence v NHL vládne. Rodiče tady v Česku o tom skutečně nemají ani ponětí. A že je třeba někdy i kus štěstí k tomu, aby mladý hokejista dospěl až do bran NHL. Nám se to nedávno podařilo. Způsob, jakým to proběhlo, vzbuzuje naděje do další sezóny. Nic víc, ale ani o nic míň než tohle konstatování představuje dnešní realitu, se kterou je možné pracovat do října 2016.

Pentle proti Dukle

Na zápas jsem se nedíval. Ale druhý den, když se potkali dva a víc chlapů, nebylo jiné dominantní téma. Slyšel jsem to vyprávět snad dvacetkrát během dopoledne. O to zvědavější jsem byl na večerní sportovní noviny, abych si udělal vlastní obrázek. Člověk přece nejvíc věří vlastním očím. A těm vlastním očím jsem tedy v tomto případě skutečně nemohl uvěřit. Ta obrovská arogance, co si u nás rozhodčí může dovolit, co všechno přehlédne a "nefoukne," a co naopak chce nafouknout, když to nafouknout nejde...to už není ani ostuda fotbalu. To je jeho fatální znehodnocení. Jistě tam jde o velké peníze, ale právě v tom tlaku se pozná kvalita osobností i to, kde mají hranice. Volám po svobodě v našem sportu, ale určitě ne po sportu bez pravidel a bez etických hranic.

Je škoda takhle zprznit tak krásný sport.

Je otázkou, jakou má taková soutěž vlastně hodnotu?

Zdá se, že by nám prospělo o něco méně režisérů, ale o trochu víc srdcařů, kvalitních charakterních hráčů i rozhodčích.