Český hokej 2015

Hokejová scéna se "uklidňuje"

Když se podíváme v poslední čtvrtině roku na předcházející události, je možné  tvrdit, že rok 2015 byl na hokejové události mimořádně bohatý.

Nejprve jsem se hned v prvních lednových dnech postaral o rozruch kolem mistrovství světa dvacítek. Přestože to tak na začátku nevypadalo, nakonec jsem na body prohrál u veřejnosti na celé čáře, u lidí nějak cinknutých naším hokejem to možná dopadlo opačně. Upozornil jsem jen na malý dílek problémů u české dvacítky, nakonec bylo vše úspěšně bagatelizováno a obhajováno jakoby bez schopnosti jakékoliv reflexe. Nicméně už na osmnáctkách ve Švýcarsku šlapal celý realizační tým (který posléze přešel ke dvacítkám) úplně jinak. Především atmosféra, komunikace a přístup hlavních článků realizačního týmu směrem k hráčům a dál vůči veřejnosti se s tím předchozím nedal srovnat. Ta docela radikální změna proběhla naprosto v tichosti, mimo kamery a stránky deníků. Nikdo nepřiznal barvu ani chybu, nicméně výsledek to nějaký, tedy velice zásadní podle mého názoru, přineslo.

Potom na scénu vstoupil pan Palaščák s aférou "Růžička," což byl ještě o poznání těžší kalibr. Vypálil ze své samohybné houfnice do středu hokejové pevnosti a celou první ochranou hradbu rozstřelil na padrť. Ten skutečně českým hokejem pořádně zatřásl, i když ukázal opět pouze zlomek toho, co se děje za zdmi, které oddělují svět hokejových kabin, zákulisí a to reálné fungování českého hokeje od světa, který je předestírán strávníkům - tedy fanouškům. Je to dáno tím, že každý člověk pod smlouvou musí mlčet o všem, co se děje v souvislosti s jeho činností a co by jeho zaměstnavatele mohlo poškodit. To i přesto, že hráči a další zaměstnanci často nejsou zaměstnanci klubů, ale fungují na živnostenský list, což je záležitost, která nás vyčleňuje z Evropy, protože ve vyspělých zemích už tohle nelze tolerovat a jak fotbalisté, tak i hokejisté jsou zaměstnanci se vším z tohoto právního vztahu plynoucího. Odborníci na české sportovní právo stále hlasitěji tvrdí, že všechny smlouvy v českém fotbale a hokeji jsou z těchto důvodů vlastně neplatné, ale dnes nechci zabíhat do detailů.

U kauzy Palaščák - Ružička byla opět velice zřetelná snaha svazu dělit lidi v hokeji na dobré a zlé, když se postavili jednoznačně proti Palaščákovi a snažili se ho znemožnit, přestože každému muselo být od počátku jasné, že pokud se něco takového dělo, nacházeli by se oba aktéři zhruba na stejné úrovni co do naplnění skutku. Nicméně opět se projevila jednoznačná snaha "zničit Krtka" za každou cenu.

Tahle snaha svazového vedení kulminovala i při snaze umlčet, vlastně umravnit, dalšího z "rebelů" Dr. Luďka Bukače, který veřejně vystoupil a prohlásil, že český hokej trpí velikými problémy, je v něm protekce i korupce a nutně volá po reformaci. Tady se svazový předseda dopustil velké chyby, když se v tak krátké době pokusil podle stejné šablony po vzoru mafiánských bossů odstranit nebo alespoň zastrašit dalšího nepříjemného odpůrce výhružkami, že v jeho případě cosi ví na jeho syna. Ale Dr. Bukač není jen tak někdo, je to osoba doma i za hranicemi požívající velké vážnosti a respektu, což bylo jaksi opomenuto.

V ten moment už ale i největší naivky pochopily, jak ten náš český hokej vlastně funguje a jakými prostředky je řízen.

Na druhé straně je třeba připomenout, že proběhlo famózní a neuvěřitelně úspěšné mistrovství světa v hokeji. Mohlo se pochlubit skvělou organizací, ale především tím, že český fanoušek přebil všechny nedostatky našeho hokeje a dokázal, jak Češi hokej opravdu milují. Zasloužili by si čistý a skvěle fungující produkt, který by náš národ nerozděloval, ale naopak spojoval a povznášel, jako tomu bylo ve druhé polovině minulého století a na počátku toho současného.

MS v Praze a Ostravě přineslo obrovský ekonomický úspěch, tedy zisk. Následně příjemné starosti, jak s ním naložit. Všechna čest. Trošičku možná zanikla maličká dezinformace, které se před mistrovstvím dopustili vrcholní svazoví funkcionáři. Tvrdili totiž veřejnosti, že náklady na celkovou organizaci akce jsou obrovské a rentabilnost celého počínání je ohrožena, nebo minimálně velmi nejistá. Před akcí určitě nikdo nemohl tušit, kolik diváků zaplatí na naše poměry vysoké vstupné, které bylo obhajováno nutností pokrýt náklady a snad něco málo vydělat. Nakonec se podařilo vydělat téměř půl miliardy, což je jistě skvělé, ale současně tato cifra budí zamyšlení.

Je vůbec reálně možné, abych se jako zasvěcený člověk do čísel kolem MS mohl dopustit tak obrovské chyby v odhadu konečného výsledku a splést se o půl miliardy korun?

Ty peníze zaplatily fanoušci, děti, scouti, novináři, návštěvníci ze zahraničí a část těch peněz bude snad zpět investována do rozvoje hokeje a do mládeže. V tom případě by mělo být vše O.K., prostě - povedená akce. Ale faktem zůstává, někdo nahoře buďto opravdu nemá ani základní odhad, nebo veřejnost účelově  uvedl v omyl.

Jakkoliv je dnes vidět, že český hokej v mnoha ohledech už není v tak katastrofálním propadu, jako před šesti sedmi roky, probíhají kampaně a investice do mládeže a mládežnických reprezentací se zvyšují, což se bezesporu projevuje, ty skutečně největší problémy nadále řešeny nejsou. Když byla před létem situace vyhrocená, dokonce i někteří vysocí kluboví funkcionáři neochotně přiznali, že tabulky v českém hokeji jsou téma a "...Budou si k tomu muset sednout!?!"

Situaci rozvířil i člen vedení hráčské asociace Marek Černošek, který nejprve opravdu věřil tomu, že v této věci dosáhne zásadního posunu, než zjistil, že tomu tak není. Že pohlaváři českého hokeje si bez tabulek prostě český hokej představit nechtějí nebo nedovedou. Samozřejmě následoval další útok na dalšího nepohodlného člověka vně hokejového dění.

Na celou věc mám jednoznačný názor člověka, který z pozice  otce mladého hráče, stejně jako z pohledu pracovníka nebo i zaměstnance klubu, poznal a do hloubky pochopil, jak české tabulky fungují. Nikdy se nemohu zbavit přesvědčení, že jsou rakovinou a zhoubou našeho hokeje. Jsou prostředkem jeho zneužívání těmi, kteří si tento krásný sport usurpovali ve svůj prospěch, proti těm, kteří jej chtějí dělat a mají ho ještě skutečně rádi.

Ti nejvlivnější z nejvlivnějších mohou jezdit v přepychových limuzínách, budovat svoji pozici a jakousi kategorii sportovní moci, mohou si na věžičky v kanceláři i mimo ni přidávat další zlaté plátky, a přesto zůstane český hokej prohnilým až do okamžiku, než dojde k průlomu v otázce tabulek. Jsou vstupním klíčem k těm opravdovým a zásadním, nikoliv kosmetickým změnám. To ticho, které kolem toho tématu dnes vládne je velice výmluvné. Je to snaha o otupění, hra o čas, který vše zavane.

Je to nerovný boj, protože ti, kteří tabulky chrání, chrání současně svůj džob. Drží v ruce veškeré mocenské i právní nástroje nutné k event. změnám. A pouze takové do rohu zakopané hodnoty, jako je etika, morálka nebo svědomí, či zbytek skutečné lásky k čistému sportu, by je mohly přinutit ke změně svého postoje. Bohužel, mnohokrát už dokázali, že ničemu takovému nepřisuzují nějakou vážnost.

Když došlo k opětovnému navýšení počtu týmů v extralize juniorů, mnozí se už jen rezignovaně pousmáli a mávli rukou. Co k tomu dodat? I toto bohužel letošní rok přinesl.

Je otázkou, zda s rostoucím počtem akademií bude muset růst i počet extraligových týmů? Na třicet? na čtyřicet? To asi budou muset nastupovat i rodiče hráčů, aby se ten led někým zaplnil.

Další důkaz toho, že v momentě, kdy je ohrožen můj klub, moje zájmy nebo moje židle, jde veškerá logika, rozum, etika i láska k hokeji stranou.

Musíme si uvědomit, že český hokej dnešních dnů je právě takový. Dokresluje to i zjištění organizátorů Univerzitní ligy. Laik by si řekl, že podobné ligy jsou dalším obohacením hokeje a přispěním k jeho rozvoji. V takové lize může najít uplatnění mnoho dalších hráčů - posluchačů VŠ, kteří roky docházeli na zimní stadiony a potom mohou tuto investici zúročit a užít si milovaný sport třeba v rámci  ligy na vysoké škole. Jaksi automaticky by se dalo předpokládat, že svaz jako zastřešující organizace tohoto sportu v našem státě i hokejové kluby by vše podobné mohli jen a jen podpořit. Je to přece další možnost uplatnění a vyžití těch, které svojí činností produkuji.

Musí vůči nim mít přece nějakou odpovědnost!?

Moje práce, tedy práce hokejového funkcionáře, přece kromě peněz, které mi přináší, musí mít také nějaký další smysl, což se od sportu logicky očekává. Nemohu stále a jen "znečisťovat naše životní prostředí!!!"

Ale i zde narážíme na další naivní omyl. Svaz údajně studentům nejen nepomáhá, ale ani s nimi nekomunikuje, kluby nejsou ochotny poskytnout volný led nebo požadují naprosto neuvěřitelné scestné sumy za pronájem stadionu studentům. I toto je přiznání, že nikoliv zájem o rozvoj hokeje, ale naopak obava o svůj monopol na tuto veřejnou zábavu, který může být existencí nezávislého subjektu jaksi nějak teoreticky ohrožen, je tím hlavním, o co se oni lidé starají a co řídí jejich kroky a rozhodnutí či postoje.

Domnívám se, že vedení našeho hokeje promeškalo velikou šanci na provedení skutečných radikálních změn. Na základě síly a ekonomického úspěchu po MS mohli vytvořit tlak na kluby. Nemá přece smysl donekonečna vznášet dotazy dovnitř a opět se nechat ujistit o tom, že není snaha nic měnit. Lze přece zorganizovat přednášky odborníků na sportovní právo, lidí pracujících v organizacích zabývajících se právy dětí a lidí obecně, lze si pozvat představitele zahraničních svazů, aby přednesli, jak je celá záležitost řešena u nich a proč to tam tak funguje. Možná by potom mnohým konečně svitlo a řekli by si, že jsme skutečně ostudou světového sportu i se svými tabulkami a že je sice už hodně pozdě, ale přece -

na dobrou věc není nikdy pozdě!