HOKEJ A ŠKOLA - AKADEMIE A ŠKOLA

To je téma současnosti. Rodičům a hráčům hodně vrtá hlavou. Pokusme se o něm začít hlouběji polemizovat a tuto následující úvahu použít jako vstup do problému.

Vzdělání je důležité, na tom se asi shodneme. Aby dítě nějakého vzdělání dosáhlo, o to usiluje asi každý normální rodič. Jsou zde ale určité momenty, které vytvářejí oprávněnou kritiku a velké otazníky. Nacházejí se na poli našeho vzdělání obecně a potom dále ve spojení se sportem.

ČESKÉ ŠKOLSTVÍ

Jeho systém je nemoderní. Celé rozsáhlé učební celky, desetiletí striktně vyžadované u zkoušek a přijímaček, představují naprosto zbytečný balast k ničemu.  Pokud by se například klempíř choval v intencích školského systému, vzal by dvoumetrovou tabuli plechu, z prostředku vystřihl  malé kolečko na svoji zakázku a zbytek plechu by vyhodil. Samozřejmě by brzy s takovou strategií zkrachoval, ale naše školství nezkrachuje. Sune se bez radikálního zásahu a nějakého skutečného systému dál.  Samotní pedagogové volají třeba po odstranění takových větných rozborů v češtině. Všichni víme, že děcka nakonec dokopeme k určení přísudku a naučíme je poznat, že tato vedlejší věta je přívlastková, ale velká část dětí nedokáže ani v deváté třídě stvořit solidní souvětí, které by mělo hlavu a patu. Osobně považuji například celou tu vědu kolem větných rozborů jako naprosto nepotřebný nesmysl, který je v praxi úplně nanic. Ale naše školství na něm stojí.

Takže, podle mého názoru má naše školství, hlavně to základní a střední, pochybný systém a strukturu, kterou je třeba změnit. Systém výuky používaný ve vyspělejším světě je pro studenty zajímavější, zajišťuje lepší výstupy a zvláště pro sportovce by byl daleko vhodnější a vstřícnější. Je založen na větším podílu praxe, tvořivosti, kreativitě, zaujímání stanovisek, hledání řešení, nutí k rozvoji myšlení.

U nás naprosto nereagujeme na výsledky studií, na reálná fakta. Pokud v USA zjistili, že zásadním problémem populace je obezita, dokázali věcně reagovat. Na školách se zvedl počet hodin tělocviku ze dvou až na šest týdně a obrovsky se investovalo do školské sportovní infrastruktury. Na středních školách a univerzitách hrají školní týmy před mnohatisícovými návštěvami – diváci jsou zase většinou ostatní studenti. Tato podívaná je podvědomě podněcuje k následnému vlastnímu pohybu, sportu. Srovnejme vybavenost amerických a našich škol v oblasti sportu – bude to dost smutné srovnání. U nás nereagujeme a dál držíme skladbu ostatních nesmyslných předmětů.

Dále, už i české základní školství má mnoho předmětů a hodin, které se ani u sportovců nedaří snižovat. Vše záleží na osobnosti učitele.

Někde dokážou přimhouřit oko v kreslení nebo pracovním vyučování. Hráč nebyl vzhledem k množství tréninků ani jednou za pololetí v hodině. Jeden učitel jej nechá bez problémů „prolézt,“ jiný nechá žáka bez milosti propadnout. Stejné případy se na různých místech posuzují naprosto rozdílně. Posuzovat nebo trestat takové výstupy nemá smysl.

V současné době produkuje český školský systém nevhodnou strukturu absolventů. Současné průzkumy ukazují naprostý nedostatek absolventů technických oborů. Takto by se dalo pokračovat.

Ale hlavním tématem úvahy je

hokej a škola, akademie a škola.

Záměr působit na hráče v klubech ve směru položení důrazu na školu, bránění záškoláctví a lajdáctví při studiu, je určitě logický. Zjištění, kolik hráčů reprezentace jednoho ročníku ve škole propadalo nebo nebylo klasifikováno, obletělo celou republiku.  Na tento trend bylo třeba nějak reagovat.

Ale celková situace je v tomto směru nedotažená a neumožňuje skutečně systémové a kvalitní řešení. Pokud je přímo v areálu amerického reprezentačního centra v Ann Arboru  škola, kam byli studenti přijati na základě dosaženého studijního průměru a psychologických pohovorů, vedle velice přísných sportovních kritérií, je možné podmínit jejich setrvání v centru studijními výsledky. A to nejen v rozlišení, prošel nebo propadl, ale může se pracovat se studijním průměrem. Lze adekvátně posoudit, zda konkrétní student a současně hokejista reprezentant začal něco flákat, nebo měl v posledním období takový extrémní záběr, že je třeba mu vytvořit prostor a umožnit dohnat studijní látku.  Všichni jsou pod kontrolou, všichni se učí ve stejném rozsahu. To je půda pro hodnocení, zákazy a třeba i vyhození hráče z centra.

U nás tomu tak není. Ani v akademiích nemáme vlastní školu, kterou by hokejisté navštěvovali. Jeden se učí na zedníka, druhý na kuchaře, třetí dělá strojárnu a čtvrtý německé gymnázium.  Rozsah ve studijních  nárocích na jednotlivé hráče je propastný, neměřitelný.  Ale kritéria mají stejná. Máš čtverku, jsi bez problémů. Máš pětku nebo nejsi z nějakého důvodu klasifikován, čeká tě trest.  A toto považuji za nesmysl. Měřit neměřitelné zakládá nespravedlnost.

Při vší úctě, pokud budu v učilišti v některém jednodušším oboru přítomen a nebudou mě ovlivňovat z předešlého dne ony důvěrné známé návykové psychotropní látky, musím na čtverku dosáhnout bez jakéhokoliv úsilí.  Naopak student prestižní školy musí v některých fázích roku protáhnout učení až dlouho do noci, aby byl schopen další den obstát ve škole.  Jeden táhne jako lokomotiva stovku vagónů do kopce, druhý jede z kopečka na volnoběh. Měřit těmto dvěma pouze dosaženou rychlost a nic jiného je nesmysl.

Ale podobně neměřitelné je to ve vlastní hokejové praxi. Jeden hráč a současně student hraje za svoji věkovou kategorii. Je průměrný a dokonce ani není nominován k několika zápasům. Několik tréninků v týdnu a zápas o víkendu. Žíly mu to netrhá, školu může zvládat naprosto v pohodě.

Druhý hráč je ve své věkové kategorii každé druhé střídání na ledě. Trénuje v každé volné chvíli navíc. Považuje lední hokej za svoji budoucí profesi a do detailu k němu také tak přistupuje. Pracuje nesrovnatelně tvrději než ostatní. Stejně vytížený je také ve starší kategorii. K tomu je třeba, aby s ní také trénoval. Má výbornou sportovní výkonnost, takže se účastní všech reprezentačních akcí, někdy i jiných klubových nebo reklamních akcí. Ve škole není v některých obdobích celé týdny. Když se tam vrátí, některé spolužáky „si už ani nepamatuje!“

Každý takový návrat do školy je rizikovým faktorem a ne každý ho zvládne.

Domnívám se, že tohle je kámen úrazu.

Je logické, že budoucnost českého hokeje je postavena na hráčích druhého typu. Politika akademií jim ale v tomto směru hází klacky pod nohy. Některé situace se zvládnout dají, jiné ne! A tady čekají hráči a rodiče hráčů, kteří v tomto momentě vidí svoji příležitost.  Začnou křičet: „…Kriteria jsou jasně daná! Kdo propadá, nesmí hrát ani reprezentovat! Zakažte mu činnost a můj kluk nastoupí na jeho místo!"

O počtu hodin ve švédských akademiích (3-4 denně), jsme zde psali už v jiných souvislostech.

O tom to vlastně je!

Ale my se musíme ptát, chceme vychovávat průměrné hráče a dobré studenty a nebo špičkové hráče?

Jarda Jágr  byl také odkázán na pomoc maminky a sestry, aby i základní školu zvládl. Kdyby mu nedopisovaly sešity a všelijak nepomáhaly, kdo ví, jak by v té škole dopadl. Moc ji v oblibě neměl, ale žádným sociálním problémem se nakonec nestal.

Vsuvka:

Příklad řešení problému z konkrétní praxe:

Jeden můj velice blízký známý má holku, která naprosto extrémně, excelentně a cílevědomě vrcholově sportuje. Je úspěšná i na mezinárodní úrovni - Ročník 1996. Často se v průběhu základní školy objevila v lavici tak dva tři dny v měsíci. A on to komentoval slovy: „…Člověče,  JÁ UŽ JI SKORO VŮBEC NEPOSÍLÁM DO ŠKOLY !!!

Když se tam objeví, tak si jenom zhorší známky. Po čase jsem ho potkal spokojeného. Říkám, Co škola? Jo, už je to brnkačka! Hele, řeknu ti to upřímně, tak, jak to je!

Celé roky byly jenom problémy, pořád jsme něco řešili, učitelé na holku nadávali, řešili jsme známky. Až jsem zašel za ředitelkou. Povídá mi, že přejí sportu, že pořádají ročně čtyřicet sportovních soutěží pro žáky a jak je složité to všechno financovat! Tak jsem nabídl padesát tisíc jako sponzorský dar určený na ceny pro sportovní soutěže na škole. Co ti mám povídat, najednou je všechno jinak. Dřív holce nemohli přijít na jméno, ale najednou je z ní tvář školy. U vstupu její fotky, vzorná reprezentantka školy, je jí ve škole všude plno, chlubí se jejími úspěchy. Když se  ukáže na tři dny ve škole, tak první den ji učitelé předají zpracované podklady, co se má naučit, druhý den to s ní individuálně konzultují a třetí den ji vyzkouší. Úžasná změna. Když dostane dvojku, je to neúspěch! Najednou všechno jde a všichni jsou spokojení! Učí se stejně jako dřív, možná na objem učiva míň, ale ze čtverek jsou jedničky!

Jsem toho názoru, že pokud naše nejlepší kluby nejsou schopny uvést do praxe svoje školy při klubu ušité na míru vrcholovému sportu, hokejovým akademiím, neměly by se míchat do prospěchu hráčů. Jestli hráč po škole nestuduje vůbec, vybere si náročnou školu nebo snadný učební obor, je čistě jeho věcí a věcí jeho rodiny. Ani klub, ani trenér, ani svaz nebudou později žít jeho život. Oni, hráči a rodiče, nesou veškerou odpovědnost.  Oni budou žít život ve kterém se uplatní nebo neuplatní bez vzdělání. Navíc, pokud člověk chce, vystudovat může třeba v padesáti, ale stát se hokejistou může jenom v mládí.

Snaha vstupovat za současné situace do vzdělání není šťastná. Není v tom systém. Kluby jsou nuceny dublovat funkci zákonných zástupců hráčů. Bez jejich písemného svolení jim nikdo nesmí sdělit žádný údaj o prospěchu žáka ve škole. Když to rodiče prohlédnou, zjistí, že poskytnutím souhlasu jsou sami proti sobě. Pokud má jejich potomek problém ve škole, je to určitá komplikace, kterou musí řešit. Tato komplikace způsobí nějakou škodu. Udělení souhlasu s poskytováním údajů pracovníkům klubu může zvýšit škodu způsobenou problémy ve škole. Rozšířit se z oblasti školní do oblasti sportovní.

Zákaz tréninků, zákaz zápasů, zákaz reprezentovat.

To je vlastně to jediné, co klub udělá. A vedle školního problému vytvoří studentovi ještě problém sportovní.  To považují za nespravedlivé.  Jednak si každý může rozhodnout, zda bude pokračovat ve studiu nebo nebude. Je to nanejvýš osobní, individuální rozhodnutí. Paradoxně hráč, který po ZŠ ve studiu nepokračuje a najde si nějakou velmi nenáročnou práci, je na tom lépe než student gymnázia, který se denně hodiny učí do školy a při problému jej stihne sportovní trest.

Z loňského roku jsou známy případy, kdy výborný hráč nezvládal školu a tak mu klub dal profesionální smlouvu na pár korun. Tím obešel zákaz sportovní činnosti u dobrého hráče ale neúspěšného studenta, který byl akademiím nařízen.  Jiný to vyřeší finančním darem škole, kterým se trvale zbaví všech školních problémů.  Není tajemstvím, že některé hokejové agentury dokáží svým hráčům zajistit i studijní výsledky, aniž by prakticky do školy museli chodit. Plzeňská právnická není žádnou výjimkou.

Při znalosti všech těchto nesrovnalostí, cest a cestiček, jak tresty obejít, ztrácí hokejová školská politika smysl. Do trestů spadnou jen ti poctiví a „nepřipravení!“

Tlak na hráče ve smyslu kontroly studia může přinést určitě i mnohá pozitiva. Dokáže hodně hráčů přinutit dohnat svoje školní restíky. Přiznávám, že nastalo určité zlepšení už během prvního roku. Ale celá tato oblast má tolik děr a problémů, je natolik neměřitelná, nespravedlivá a roztříštěná v našem českém pojetí, že se sportovní  perzekucí mladých hráčů z důvodu - ŠKOLA - naprosto nesouhlasím!