JAK SE STÁT NEJLEPŠÍM TRENÉREM?

Jaroslav Svejkovský - HOKEJ, Peter Burwash – TENIS,  a další.

Tento článek se zabývá úvahou na téma, jak se stát nejlepším ve svém oboru. V tomto případě – nejlepším trenérem určitého sportu. Nejen dobrým nebo výborným trenérem, ale tím skutečně nejlepším. Nejvyhledávanějším ve městě, na okrese, v kraji, ve státě, v provincii, na světě.

Myšlenku mi vnuknul třídenní pobyt na hokejovém kempu zaměřeném na individuální techniku hráče v Pelhřimově, kterého jsme se zúčastnili minulý týden. Tento kemp určitě nebyl založen na komerčním základě. Dát za třídenní kemp dohromady dva tisíce, to mi připadalo až podezřele málo. Ke své ostudě musím přiznat, že když mi v červnu na kempu Luďka Bukače v Letňanech dal pro syna tuto nabídku pan Svejkovský starší, moc jsem nevěděl o co jde. U dvou lidí jsem si ověřoval reference, které ale byly jenom o superlativech. Také bývalý hráč NHL mi přiznal. Já to klukovi při nejlepší snaze nedokážu tak vysvětlit a tak dobře ho to naučit. Svejkovský je v tomto oboru prostě nejlepší, neznám nikoho lepšího.

Vlastní kemp moje očekávání vůbec nezklamal! Naopak. Byl jsem nadšen. Práce s malou skupinou mladých hráčů už v kabině, vysvětlení prvních kroků na suchu, věcná reakce na dotazy hráčů, proč to dělat tak a ne jinak, přednáška o tom, jak to funguje, ukázka špičkových hráčů ve sledované situaci na videu, rozbor účastníků kempu na videu.

Potom první kroky na ledě, dokonalé pomalé předvedení ze všech úhlů pohledu, navázání dalších prvků až po provádění v plné rychlosti poslední den. Naprosto skvělá práce, která má svoji pevnou a neotřesitelnou logiku, která efektivně funguje. Stále o některých větách a přímočarých názorech musím přemýšlet. Byly to nesmírně zajímavé a poučné tři pelhřimovské dny. Rodiče i hráči prokazatelně cítí, jak je takováto setkání obohacují a posouvají zase o kousek výš.

Ale cílem této úvahy není rozbor  kempu Jaroslava Svejkovského, bývalého hráče Washingtonu Capitals a Tampy Bay Lightning, který v současnosti působí jako profesionální trenér Vancouveru Giants.  Tím cílem je hledání způsobů a možností rozvoje pro ty, kteří chtějí být nejlepšími trenéry, kteří jsou schopni hledat nové cesty a způsoby, kteří dovedou odhalit samotnou podstatu hráčské geniality, rozebrat ji do šroubků a vypracovat cestu pro ostatní mladé sportovce řešící problém, jak určitý prvek nebo dovednost zvládnout. To vše nesmírně zajímavě prezentovat , učit postupně krok za krokem. Nesmírně rychle a efektivně. V tom tkví genialita všech oborů lidské činnosti. Najít finální vzorec, který spolehlivě funguje ve všech situacích.

Jaroslav Svejkovský se mi svěřil, že po nečekaném ukončení kariéry ze zdravotních důvodů přemýšlel, co dál. Přál si, aby mohl zůstat u hokeje, trénovat mladé hráče. Bylo ale třeba někde začít, něco vytvořit. Postupoval tak, že si podrobně nastudoval nejlepší světové hráče. Zaměřil se na prvky, které konkrétní hráč ovládá nejlépe na světě. Tyto momenty zpomaloval, studoval do detailu. Potom musel dlouho tvořit a přemýšlet, jak k tomuto prvku přivést ostatní mladé hráče. Vytvořit cestu k cíli, metodiku, celou filozofii. To se po čase podařilo. Když přijede do Česka, nemá zájem zde trénovat hráče.

Říká: „Domů si přijíždím odpočinout, užít si rodinu. Jedenáct měsíců v roce v Kanadě trávím šestnáct hodin denně na zimáku s týmy, s hráči individuálně, se skupinkami hráčů. Udělám tady v česku jeden krátký kemp pro synovce a několik pozvaných hráčů a dost…“

V tom je rozdíl. U nás je poměrně vzácné, aby byl bývalý úspěšný hráč schopen vytvořit takto dokonalý hokejový produkt. Je to v našich klubech hodně o známostech. Skutečně dobrý trenér se zájmem a velkými ambicemi málo kdy v klubu uspěje. Ostatní pohodlnější kolegové se semknou a dokážou ho rychle otrávit a vyštípat.

Svejkovský říká: „…V Kanadě je to jednoznačné. Když uspořádám kemp, přijedou hráči a rodiče, já od nich vyberu peníze a potom mám krátký čas na to je něco naučit. Rodiče vše sledují a vidí, že lekce mají nebo nemají skutečný efekt. Že si odvážejí lepšího hráče než byl ten, kterého mi dovezli. Pokud hráče nic nenaučím, příště nepřijede. Když musím hráče odmítat, protože víc už nezvládnu, potom zřejmě pracuji dobře!

Trénuji mladé hráče, hráče juniorského věku i hráče NHL. I ti nejlepší, kteří mají hodně věcí zvládnutých skutečně brilantně, zjišťují, že existují ještě další prvky, kterým nevěnovali takovou pozornost a díky kterým se ještě mohou zlepšit. “

Ještě jeden velký rozdíl v přístupu rodičů jsem zaznamenal. Jak jsem zvyklý z Česka, necpal jsem se do kabiny ani do učebny, protože „to se přece nedělá!“ Naši trenéři tohle nemají rádi. Rodiče mají přivést děti a peníze a potom nejraději někam zmizet.  Když mě ale opakovaně Jaroslav Svejkovský zval dovnitř a zjistil jsem, že jsou přítomni i všichni ostatní rodiče, nešlo odmítnout. Měl zájem, aby také rodiče slyšeli, co jejich dětem říká a viděli, co je učí. Vždy hráče vyzkoušel z toho, co dělali v předchozí lekci a proč to dělali…

Chci tím říci, že nestačí jenom být bývalým šampionem. Je třeba hodně přemýšlet, zmapovat současný vývoj, být v kontaktu s nejlepšími a potom ještě hodně tvořit, sám se poctivě učit to, co bude učit ostatní, aby se z někoho stal ten nejlepší učitel.

Tuto čerstvou zkušenost jsem si propojil s jinou z jiného sportu. Z tenisu. V roce 2000 jsem se zúčastnil v Průhonicích jako tenisový trenér své tenisové školy třídenního školení jiného nesmírně úspěšného trenéra.

Majitel společnosti PBI (Peter Burwash International) uskutečnil v Česku třídenní školení pro trenéry z Evropy. Už dvacet šest let vlastnil 60 center v nejatraktivnějších světových destinacích od Karibiku po Hawaii, od rakouských Alp po Tokio. V jeho centrech se zdokonalovaly světové jedničky v čele se sestrami Williamsovými, stejně jako prezidenti, fotbalové hvězdy nebo piloti F1.

Systém PBI v Tokiu fungoval následovně. V pondělí v 7.00 hodin bylo možno začít objednávat hodiny na týden v jeho tenisovém centru. Hodina na kurtu s trenérem v maximálním počtu 4 hráčů stála 100 USD.  Kolem času 7.20 hodin bývá celá kapacita centra na celý týden vyprodána.

V případě Petera Burwashe šla ruku v ruce s jeho úspěchem obrovská pracovitost a vynalézavost. Jako příklad uvedu dvě věci, které vyprodukoval a které mě upoutaly.

Peter Burwash přednášel a předváděl na fotografiích, videu i na kurtě jednotlivé triky:

1)        „Vycházel jsem ze známé pravdy, že tenis je hra chyb. Kdo jich udělá méně, vyhraje. Při hovorech s nejlepšími tenisty jsme se často dotkli problému, že v určitých vyhrocených situacích ztrácejí naprosto přesné pojetí o poloze a sklonu výpletu rakety. Milimetrová odchylka v úhlu rakety při úderu představuje 40 cm na druhé straně kurtu. Přemýšlel jsem nad problémem, jak zaručit hráčům v každém okamžiku dokonalou kontrolu o poloze výpletu, až jsem na to přišel. Hrací ruka se nachází v tenisovém držení na konci rakety. Po úderu uchopí hráč raketu i druhou rukou s tím, že se špičkou ukazováčku dotkne výpletu. Tak získá dokonalý pocit polohy výpletu, nehrající ruka opouští kontakt s výpletem až při založení nápřahu na další úder.“ Tohle bylo doloženo detaily fotografií předních tenistů.

2) Burwash se také věnoval trénování hráčů s nefunkčními dolními končetinami, kteří byli upoutáni na vozíček. „…původně jsem s nimi pracoval z čiré dobročinnosti, ale tato dobročinnost se mi bohatě vyplatila.  Nesmírně mě zaujalo, že někteří tenisté na vozíčku byli v sedě a v celkem nevýhodné poloze schopni mimořádně dobře servírovat. Jejich servis měl v některých ukazatelích, zvláště v rotaci, dokonce lepší parametry, než u některých profesionálních hráčů hrajících bez tohoto omezení. Přemýšlel jsem, čím je to způsobeno. V našem týmu jsme nakonec došli k závěru, že tento prvek je k vidění pouze u těch vozíčkářů, kteří se pohybují pomocí rukou.  Ty jim v oblasti prstů, ruky, zápěstí a předloktí až po ramena zesílily natolik, že jim umožnily hrát podaní mimořádně dobře. Na tomto zjištění jsme založili celou naši průpravnou školu sledující dlouhodobý rozvoj a posílení oněch partií pro profesionální tenisty.“

Tímto chci projevit názor, že nestačí být vynikajícím hráčem, nestačí mít titul z Nagana. Svět od té doby sprintoval dopředu, mnoho se změnilo. Bývalý hokejista stejně jako prostý učitel v zapadlé vísce má podobnou možnost.  Pozorovat, přemýšlet a s určitou mírou nezbytného štěstí a talentu pro trenéřinu vytvořit v konkrétním okamžiku něco,  co bude nejen kopírovat rukopisy ostatních hokejových škol a dohánět je. Je možné v některých detailech skočit až na úplnou špičku. A tyto detaily potom vyučovat. Je třeba postupovat při tom podobně, jak bylo popsáno výše. Je to jedna z cest, po které je možné se vydat.