Kamevéda

Menu

Odkazy

Produkty Kamevéda

Jak zakoupit knížku - Jak vychovat šampiona a Multifunkční dětské stěny najdete po rozkliknutí obrázku.

produkty kameveda produkty kameveda

Uživatel

Počítadlo

Reklama

Kategorie: Domů

Mistrovství dvacítek v Torontu a Montrealu - osobní pohled

Vložena část - Co rozhodlo o neúspěchu a e-mail čtenáře

5.1.2015 7.56 hodin

Vyjádřil se i Jaroslav Holík

http://sport.aktualne.cz/holik-prerost-nerozumi-hokeji-za-pet-let-nepredvedl-nic/r~6cbd1358941811e4b6d20025900fea04/

Tohle mě na našich fanoušcích a hokejové veřejnosti mrzí ze všeho nejvíc. Jaroslav Holík jako hráč něco dokázal, jako trenér dvacítek bral dvakrát zlato, v tom se mu nikdo nevyrovnal a už asi nevyrovná. Má právo být kritický. Jednak proto, že má v mnoha ohledech naprostou pravdu a já jsem se podle něj ve své výchově v některých věcech řídil, jednak proto, že on skutečně něco dokázal. Roky byl protiváhou v českém hokeji a nebál se kritiky.

A tak se pokusili jej odstranit a všichni to zbaštili i s navijákem. A komu to pomohlo?

No českému hokeji určitě ne.

Někdy bychom měli víc pořemýšlet, než se nechat účelově ovládat.

 

4.1.2015 - 22.30 hodin

Tak tento článek překonává ve sledovanosti diametrálně všechny předchozí rekordy

.....................................................................................................................

 

Před mistrovstvím jsem musel slíbit synovi i Patrikovi Štefanovi, že v jeho průběhu i před ním nebudu na tomto místě nic komentovat. Bylo to pro mě těžké, ale věděl jsem, že bych tím zabil i ten zbyteček šance, kterou Pavel Zacha ml. před MS na konečnou nominaci měl. A věřil jsem, že by bylo lepší, kdyby tam nejezdil.

Potom jsem obdržel zprávu, že kdyby odmítl reprezentovat, podle regulí IIHF by mohl být suspendován na zápasy v CHL po dobu mistrovství. Takže nebylo vlastně co řešit a bylo prostě nutné přijet si do  Česka pro takový malý "mentální výprask."

Ale musel jsem respektovat jeho názor, protože chtěl hrozně moc reprezentovat, potkat se zase s klukama, na které se strašně těšil.

Teď už se mi do toho článku ani moc nechce, jsem rád, že to je všechno za námi, ale něco by zaznít mělo.

Od čeho začít?

Bude to už skoro pět let, kdy jsem představitelům svazu poslal návrh své koncepce dvou akademií, vlastně reprezentací, které by umožnily koncentrovat zdroje a kvalitu, byly alternativou k odchodu hráčů do CHL i jinam, a usnadnily by proniknutí talentů do extraligy a 1. ligy.

Nestalo se tak a v utkání se Slováky, kteří podobný systém výchovy naopak vytvořili, i když jej také někteří kritizují, jsme pocítili pozitiva takto postavených reprezentačních akademií. Pokud jde o výsledky na mezinárodní scéně, je to stále to nejlepší řešení. To samé Američané, v osmnáctkách naprosto přesvědčivě dominují, jakmile se potom ve dvacítkách složí z celé Ameriky pro mistrovství, už jsou pro soupeře mnohem hratelnější, protože úroveň sehranosti je nižší. Ta celoroční sehranost hráčů, vstřebání systému a svých rolí prostě hází jejich výkon o kategorii výš.

Takže tohle vidím jako příčinu č. 1, naše akademie přinášejí mnohem pozvolnější změny než by přineslo toto zmiňované pojetí.

Druhý problém je složení týmu, způsob nominace. Těch opravdu kvalitních hráčů máme málo. Nemůžeme si dovolit, politikařit nebo si vyřizovat účty z minulosti pomocí nominace a část z těch, kteří tam určitě patří, vyřadit. Mít oblíbence a pak ty, kteří nemají nárok i kdyby byli nejlepší. Už loni jsem tohle viděl nejen v případě Nejezchleba. Tréninky a zápasy, které jsem sledoval před MS ve Švédsku, tam byl nejlepším a nejsilnějším hráčem, jednoznačně první lajna. Ale ze sestavy vypadl jako první, už tohle mě hodně zarazilo.

Potom ta nominace o dva dny odložená a zveřejněná až chvíli před odletem do Švédska a celý ten kolotoč kolem, to nebylo nic příjemného.

Z letošní nominace zmizela jména, která se tam prostě měla objevit. Těch hráčů je víc. Ze všeho na mě sálala obrovská arogance moci. Arogance vůči hráčům, rodičům, vůči všem mimo realizační tým. Američané nominovali do přípravy pouze jednoho hráče navíc, Slováci udělali, velice logicky a šetrně k hráčům, kemp pro hráče z CHL přímo v Kanadě. Ti co neuspěli, pokračovali ve svých týmech. V našem případě jsme táhli deset hráčů z Ameriky na chvilku do Evropy, a sotva tady otevřeli oči, tak zase letěli zpět. Tohle nikomu nepřidá. Pan Přerost to opět arogantně komentoval slovy, že nikoho nenutil, aby do Kanady odcházel a necítil nutnost brát na to nějaké ohledy. Ta arogance jakoby předcházela všemu tomu, co potom následovalo.

Někteří hráči cestovali dost komplikovaně. Pavel Zacha přiletěl ze Sarnie do Toronta, jeho let byl opožděn o více než 10 hodin, to zpozdilo i odlet z Amsterodamu. Byl na cestě dva dny a přijel pořádně zdrchaný. Karabáček dokonce strávil na letištích přesunem z Kanady do Česka tři dny, tady se otočil a letěl z týmem zase zpět do Kanady, kde jej trenér za prohřešek vyřadil z týmu (dneska čtu, že se Přerostovi svým výkonem jevil na čtvrtou lajnu...no komment). Takže se zase otočil, a letěl do Česka  na vánoce zpět domů do Prahy - úžasný kolotoč a týden na cestách. Ještě chybělo, aby se další den někdo zranil, a mohli ho z letiště v Praze zase povolat do Toronta - nebo už raději rovnou do blázince.

Podívejme se ale blíž na to, co se vlastně stalo.

Venca Karabáček zaspal a přišel pozdě na týmovou akci. Pro úplnost uvádím, že byl na pokoji s mým synem, zaspali oba. Největší kámoši. Takže od trenéra oba obdrželi zprávu, že po tréninku si sbalí věci a u týmu tímto končí. Potom se ale rozhodl poslat pryč pouze Vencu, protože potřeboval vyřadit jen jednoho útočníka. Toho, kterého chtěl ale původně mít v týmu.

Zaspat na akci, to už by se na dvacítkách stát určitě nemělo, to je prostě fakt. Ale s ohledem na celou tu anabázi s cestováním bych já osobně tak radikální určitě nebyl. Už jen z důvodu, že jsem jako trenér vlastně zavinil to, že hráč je úplně rozhozený a pořádně ani neví, kdy je noc a kdy den. Tak se Venca prostě vyhodil a přesně takový hráč v týmu potom možná chyběl. Mohla hrát od počátku formace Karabáček, Zacha, Pastrňák - jako na osmnáctkách. Myslím si, že na tuto další zbytečnou demonstraci trenérské autority a moci Češi doplatili v průběhu celého mistrovství stejně jako na absenci dalších několika hráčů s talentem.

Teď k problému Pavel Zacha ml.

V létě nenastoupil ke čtyřem akcím osmnáctky. Paradoxně nenastupoval do týmu, kde je asi nejlepší realizační tým u českých reprezentací posledních let. Trenéři Jakub Petr a Petr Svoboda mají respekt hráčů, současně jsou velice oblíbení. Dokážou vytvořit to, co u dvacítky v posledních letech trochu chybělo. Fandím jim a jako trenéři mají moje velké uznání. Tu absenci jsem zdůvodňoval hrozbou pokuty od svazu, pokud Pavel nenastoupí na toto dubnové MS U18. Ta situace může velice reálně nastat, protože je v současnosti hráčem Sarnie a pozice týmu v tabulce konference naznačuje, že by se měl probojovat do dubnového play-off OHL. Ze stejného důvodu jsem považoval za nutné, aby se neúčastnil ani uplynulého MS U20 v Kanadě.

Podotýkám, že v současné době hrozba výše této pokuty za neúčast na osmnáctkách vzrostla o dalších 80 000,- Kč s ohledem k synově pobytu na MS u U20, takže tato pokuta za reprezentaci České republiky už se blíží 700 000 tisícům. To jen tak na okraj, že nejde o nějaké drobné a naší rodině to může při určitém vývoji udělat pěknou díru do rozpočtu.

Se změnou zámořského agenta - od září 2014 zastupuje hráče v zámoří Patrik Štefan, došlo i ke změně priorit. Patrik si přál, aby se Pavel, pokud bude nominován, mistrovství dvacítek zúčastnil. Argumentoval tím, že odmítnutí by scouti NHL považovali za něco nepochopitelného, co by hráči mohlo uškodit v jejich očích, protože ne všichni znají detaily a specifika např. české reprezentační smlouvy. Pokud trenér hráče odmítne, bude to jeho volba a scouti to uvidí, pokud jej případně bude málo stavět jako loni, uvidí to taky, nejsou hloupí a tedy není co ztratit.

(oponoval jsem, že minimálně přijde o kvalitní zápasy v OHL v pozici, která hráče rozvíjí, kdežto Přerost je mstivý člověk a dá se předpokládat, že i kdyby Pavla nominoval, snažil by se jej při příznivém vývoji zatlačit co nejvíc do pozadí)

V průběhu posledního půl roku jsem obdržel avízo od lidí blízkých realizačnímu týmu U20, vlastně spíš varování, abych Pavla na dvacítky určitě nenechal odjet, že jsou připraveni jej obrazně řečeno "popravit" a srovnat si tak se mnou staré účty. Trenér jej prostě nechce.

Tyto zprávy jsem jak agentovi tak i synovi předal, ale jeho touha reprezentovat byla silnější. Upozorňoval jsem ho, že má tak tři, možná spíš dvě procenta šanci nominaci udělat. A když přijede, přijde o minimálně čtyři skvělé zápasy v OHL pod trenérem, který je mu velice nakloněný, velice jej respektuje a hraje tam v dominantní pozici. Řekl mi, že tohle riziko chce podstoupit a pro nominaci po sportovní stránce udělá všechno, aby ten vyhazov trenérovi maximálně zkomplikoval.

Dříve jsem si to nemohl uvědomit, ale po letošní zkušenosti vím, že hráči z Kanady a USA, zvlášť pokud je mistrovství za mořem, mají oproti Evropanům o jednu velkou motivaci navíc. Hrají tam ve skvělém prostředí, mají kolem sebe skvělé lidi a všechno perfektně funguje - přesto, jsou Evropané a dostávají někdy pocítit, že Kanaďané jsou těmi, kteří jsou tam doma. A tento fakt, který má nejrůznější projevy, v našich hráčích za mořem vytváří nesmírně silnou touhu reprezentovat svoji zem a v národním týmu si to jako rovný s rovným s těmi Kanaďany a Američany vyřídit na férovku na ledě. Pokud by se s touto motivací dobře pracovalo v realizačním týmu, mohla by být silným hnacím motorem, který u hráčů působících v Evropě nelze využít. Bohužel, arogance a výroky některých členů realizačního týmu dokážou už při příjezdu hráče k týmu dost zchladit a tuto motivaci eliminovat a rozložit.

Vymínil jsem si tedy alespoň to, že nikdo z agentů zastupujících Pavla nebude nikam volat, na nic se dotazovat. Prostě nic, co by mohlo být vyloženo jako nějaký tlak na jeho nominaci, a tento slib jsem dostal. Pouze sám hráč odeslal e-mail přímo trenérovi s tím, že chce a je připravený reprezentovat na dvacítkách, na což mu trenér zdvořile odpověděl.

Počátkem prosince přišel do Sarnie Sting e-mail s požadavkem, aby se Pavel zúčastnil přípravného kempu v ČR. Svaz mu objednal letenku a v klubu počítali s tím, že podobně jako DeAngelo reprezentující USA,  po zápase 7. prosince tým opustí.

O den později přišel jiný e-mail, že letenka se ruší a trenér Přerost nemá o Pavla Zachu zájem. Tohle trenéra  i MG Sarnie úplně dostalo. GM s tou zprávou přiběhl na trénink a dotazoval se Pavla, co to má znamenat a co si o tom myslí?

Co se to tady v Česku děje?

Jak je možné, že trenér těsně před mistrovstvím neví, jaké hráče chce a jaké ne?

A proč zve víc jak 30 hráčů na kemp?

Co dělal ty tři roky předtím?

"My tady v Kanadě víme už půl roku dopředu o nominaci, před dvacítkami se s hráči poracovalo čtyři roky, jedná o dlouhodobý proces poznávání hráčů, jejich výběru hráčů do týmu. Dva měsíce dopředu už je soupiska daná a mění se jen ze zdravotních nebo jiných velice závažných důvodů. Co to je za "odborníka," který nepotřebuje takového hráče?

(Musím podotknout, že trenéři Sarnie jsou skutečně přesvědčeni o tom, že Pavel má velice reálnou šanci udělat první tým v NHL už v tomto roce, vědí, že Česko nemělo deset let medaili z MS dvacítek a tedy je mimo jejich chápání, že když konečně zase mají takto elitního hráče uznávaného v Kanadě, že jej pan Přerost nechce. Tohle přesahuje mantinely jejich chápání hokeje.)

Když se k tobě takto chovají, tak se v létě ožeň s Kanaďankou a příští rok budeš stoprocentně ve dvacítce Kanady..."

Tohle znělo úsměvně, ale trenéři to mysleli vážně, prostě to vůbec nedokázali pochopit. Aby tomu cirkusu nebyl konec, další den přišel opět požadavek na uvolnění hráče z důvodu jeho účasti na repre kempu U20 v ČR.

V tu chvíli už trenérovi a GM Sarnie docházela trpělivost a poslali na svaz e-mail. Vyjadřovali v něm znepokojení nad tím, co se kolem nominace pro českou dvacítku děje s tím, že v tom vidí způsob, jak potrestat jak hráče tak i klub, který bojuje o každý bod pro play-off. V Kanadě je známo, že se tady snaží českým hráčům bránit v odchodu do CHL  a byli by velice zklamáni, kdyby se toto podezření o cílené perzekuci hráče i klubu skutečně potvrdilo.

Ve vyspělém světě obecně nemají o Česku nějaké valné mínění, ale tyto excesy tento despekt vůči nám ještě prohlubují. Lidé ze Sarnie chodili kolem a měli na syna dotazy stále na téma, co se to tady u nás doma vůbec děje?

Jestli je to normální? Zjevně z toho byli vyvedeni z míry.

To už jsem se neudržel a zatelefonoval panu Lenerovi, aby mi vysvětlil, co tohle má znamenat a aby mi na rovinu řekl, že s Pavlem nepočítají, abychom si vše kolem vzájemně ušetřili. Tohle ale Slavomír Lener potvrdit odmítl, zdálo se, že o těch rošádách ani neví. Řekl, že oni mají právo hráče pozvat, já mám právo nominaci odmítnout a nést si pak následky. Požádal mě, abych si zavolal přímo panu Přerostovi, že ten jediný je kompetentní podat zprávu o tom, jak velký zájem o hráče ve skutečnosti má. Řekl jsem rovnou, že já panu Přerostovi určitě volat nebudu, protože bych tím jen provokoval nevyhnutelný konflikt, a raději požádám Patrika Štefana, aby se s ním v této věci spojil. Ten se o to pokoušel, leč neúspěšně, Přerost mu telefon nevzal.

Opět o den později přišla do Sarnie odpověď na jejich e-mail od Slavomíra Lenera. Uvádělo se v něm, že pozvánka na sraz U20 je z jejich strany, ze strany ČSLH, míněna vážně a že každý hráč má šanci 50% na 50% si nominaci vybojovat s ohledem na projevenou výkonnost.

Na to vedení klubu opět reagovalo nechápavě, jak je možné, že krátce před mistrovstvím má deset hráčů nad stanovený počet šanci 50% do týmu proniknout a jak to tady v Česku stavíme na náhodě a na poslední chvíli, ale... to by bylo stále dokola. Pro Kanaďany byl tento příběh prostě jako z jiné planety.

Syn nám přiletěl o tři dny dříve domů a alespoň tuto krátkou chvíli, jsme si ho mohli užít. Zatrénoval si na zdejším zimním stadionu, kde dělal své první krůčky na ledě. Počítali jsme s tím, že se za několik dnů vrátí domů a asi všichni bychom to přivítali - manželka s dcerami naprosto jednoznačně.

Na kemp dvacítky do Rokycan odjel autem s manželkou a dcerou, podívaly se tam na jeden trénink, já jsem byl v té době na Konferenci psychologů sportu v Olomouci.

Potom byli vyřazeni "Kanaďané Zbořil, Chlapík a Jenyš." Skoro ve stejnou dobu jsem na www.hokej.cz četl článek o dvacítce a úplně jsem vytřeštil  oči a nadskočil na židli když čtu, že z přípravného modelového utkání mezi reprezentační dvacítkou a devatenáctkou v Rokycanech den před odletem týmu je vyloučena veřejnost,

"aby měl realizační tým klid na svoji práci."

To už jsem byl v takovém stavu, že jsem se začal rezignovaně smát. Takovou aroganci a pohrdání všemi kolem jsem skutečně dlouho nezažil. Hned jsem si vzpomněl na loňský vyhazov Nejezchleba, asi potom nebylo příjemné čelit dotazům lidí kolem hokeje - Proč?

A teď to zřejmě bylo připraveno podobně pro další hráče. Oficiálním důvodem prý byly náklady na pořadatelskou službu, které chtěli ušetřit, proti tomu byl ale stotisícový výdaj za letenky několika hráčů z Kanady, které vlastně trenér dopředu vůbec nechtěl.

Ještě mě napadlo, zda to není reakce na případnou inzultaci trenéra od některého z rodičů - Zbořil, Chlapík, Jenyš, kteří k tomu určitě neměli daleko, a hned jsem zavolal Radkovi Jenyšovi, který s vyhazovem svého Pavla dopředu stoprocentně počítal, ubytoval se v Rokycanech a pak ho hned vzal do Brna. Ten tohle popřel, prý se Přerost držel daleko od nich, k ničemu tam nedošlo a rozhodnutí uzavřít zápas pro veřejnost vzniklo už dříve.

Byli tam rodiče hráčů z Kanady, kteří svoje syny měsíce neviděli hrát na vlastní oči, a teď museli obšlapovat kolem stadionu a čekat jak nějací nesvéprávní odvrženci. Uzavření stadionu lze pochopit na vrcholných akcích v kolektivních sportech, kdy se nacvičují signály a taktické prvky, kterými chce trenér soupeře v zápase překvapit. Uzavřít stadion v tomto případě je prostě nepochopitelné, pokud se náš lední hokej nestal doménou nějaké sekty, která si nepřeje, aby veřejnost mohla mít přehled o její činnosti a "běsnění."

O tom, jak se Pavel na přípravném kempu jeví, jsem ale měl množství zpráv od agentů, trenérů, novinářů, ostatních hráčů i dalších rodičů. Každý den jsem měl čerstvé zprávy, ze kterých vyplývalo, že všechny svými výkony zaskočil a že je velice pravděpodobné, že bude nominován na MS.

Po přípravném zápase s U19 mi dokonce sami od sebe volali celkem čtyři rodiče hráčů z devatenáctky s tím, že podle mínění jejich synů byl Pavel v zápase úplně někde jinde oproti ostatním a že si nedovedou představit, kdyby nehrál v první nebo druhé lajně. Tohle potěší, protože hráči na hřišti nejlépe cítí v přímém kontaktu hru jednotlivých hráčů a sami mohou tyto věci velmi přesně posoudit.

Když se Přerost bavil s některými kolegy o nominaci Pavla, skoro se omlouval.

"Já jsem ho nechtěl, ale on hrál tak, že jsem ho nemohl vyhodit."

Že s ním nikdo nepočítal, to byla pravda. Neměl ani jmenovku na dresu a do zápasu s devatenáctkou mu ji tam museli narychlo vlepovat.

Bylo toho víc, ale nebudu zabíhat do detailů. Jen obdivuju, že se s tím dokázal srovnat a dokázat nemožné. Nebo že nebyl za sedm zápasů ani jednou vyloučený. Na to si dával nejvíc pozor, protože při té naší hře v oslabení jsme si už mohli rovnou dopředu přičíst gól. Dostal dost ran, ale nic nevracel. Z toho jsem měl velkou obavu, ale zvládl to. Myslím si, že mu nikdo nemohl vyčíst, že by nemakal, že by nehrál týmově nebo že by se nevracel. Že se choval jak hvězda a primadona.

Snad tam byl znát respekt k reprezentaci i kvalitní výkon, nebo alespoň maximální snaha o něj. Říkal jsem mu, že když už tam jede, ať se nenechá otrávit od lidí z realizačníhoi týmu, na nic nereaguje a myslí na ty malý kluky, jako byl on sám před pár roky, hokejisty, kteří se budou dívat na televizi a třeba už dnes mají jeho fotku nad poslelí. Protože vím, že takoví kluci u nás jsou a jeho cestu za snem i souboj se zdejším prostředím pozorně sledují.

 

CO ROZHODOVALO O NEÚSPĚCHU?

Vedle zmíněných důvodů také to, jak byl, nebo vlastně nebyl, tým koučován. Jak odborníci tvrdí, o úspěchu na akcích formátu mistrovství světa dnes rozhodují v první řadě brankáři, přesilovky a oslabení. My máme v této oblasti suverénně v součtu nejhorší statistiky, na které trenér prakticky nereagoval, případně částečně nebo pozdě.

Oslabení

Nejhorší statistiky ze všech účastníků turnaje. Náš systém bránění vůbec nefungoval. Trenér je osobou, která si vybírá hráče, který je posílá na led a určuje systém, kterým bude čtveřice bránit. Přestože oslabení nefungovalo, nezměnil ani zadání pro hráče na oslabení, ani neměnil hráče, kteří bránili. V tom se projevila naprostá a trvalá neschopnost. Doufat, že se samo něco zlepší, to není koučování týmu v moderním hokeji.

Přesilovky

V podstatě platí to samé. Zadání stále stejné celé mistrovství, spoléhání na stále stejné hráče i když přesilovky zjevně vůbec nefungovaly, reakce pozdní a pouze kosmetická, neschopnost reagovat na vývoj.

Brankáři

Rovněž pozdní reakce na formu brankářské jedničky, také v této oblasti máme nejhorší statistiky. Včasná reakce mohla sejmout tlak, změnit průběh zápasů ve skupině i herní projev týmu. A případně se při určitém vývoji mohli golmani opět prohodit.

 

MEDIALIZACE

Když Pavel Zacha přicestoval do Česka, ozvali se redaktoři ze tří celorepublikových magazínů s žádostí o rozhovor a pořízení fotografií. Když jsem synovi volal a chtěl domluvit vhodný čas, kdy by se novinářům mohl věnovat, řekl mi, že to není možné. Trenér Přerost prý jej upozornil na nutnost vyhýbat se médiím v jeho případě a k ničemu se nevyjadřovat. Prý měl nedobrou zkušenost s Hertlem, který byl v médiích už před mistrovstvím za hvězdu, ostatní mu to trochu záviděli a celkově taková pozornost stržená jedním směrem nedělala v kolektivu dobře.

Docela obtížně se mi vysvětlovalo novinářům, že se synem není možné setkání ani na chvíli s ohledem na tento zákaz, protože v tisku byly doslova kvanta článků s jinými hráči, kteří takový zákaz zjevně neobdrželi. Sdělil jsem, že podle vedení týmu momentálně není žádoucí aby rozhovory poskytoval a že nechce porušením zákazu cokoliv riskovat, když už podstoupil celé to martýrium a úsilí udělat nominaci na mistrovství může být úspěšné.

Postupem času se to ale uvolňovalo a nakonec v Kanadě mohl s přítomnými novináři hovořit naprosto svobodně.

STRATEGIE

V celé záležitosti šlo z hlediska realizačního týmu U20 o následující. Vycházeli z předpokladu podloženého neznámo čím, že tento český tým může útočit na medaile. Přitom se opírali o úspěch osmnáctky, který byl ale dosažen velice soudržným a kvalitně vedeným kolektivem hráčů, dosaženým často v dramatických koncovkách velice vyrovnaných zápasů, které mohly klidně skončit i obráceným výsledkem. Byli nominováni čtyři hráči ročníku 1997 a pět hráčů 1996. To znamená, že tým byl ze čtvrtiny mladší o rok a z další čtvrtiny o dva roky, což je samo o sobě dost velká odvaha, která by si přinejmenším vyžadovala víc skromnosti v odhadech. Pokud novinář v takovém odhadu cituje zámořského novináře, je to naprosto v pořádku. Pokud ale tato prohlášení provádějí sami hráči, v případě Kämpfa byla řeč dokonce o zlatu, potom to lze považovat za malý respekt až neúctu či neznalost současné síly Kanady a dalších zemí včetně těch papírově, nikoliv fakticky, slabších.

S vidinou možnosti medaile a konečně oproštěn od strachu ze sestupu se trenér  rozhodl k naplnění následující strategie. Demonstrovat před veřejností výhodnost věrnosti českému prostředí při provádění nominace na mistrovství světa a hráče v zámoří exemplárně potrestat. Aby tomu byla dodána zdánlivá objektivita, byli nakonec pozváni i hráči, se kterými se vůbec nepočítalo, aby se mohlo prohlásit, že v konfrontaci s těmi, se kterými se systematicky v reprezentaci pracovalo celý rok, nemají lepší výkonnost. Že jejich odchod byl chybou.

Přitom, zkuste si po třech dnech polehávání na letišti nazout brusle a utkat se o nominaci - to je dost nerovnovážná situace. Vše svědčí o tom, že nešlo o kvalifikovanou snahu vybrat  nejlepší možný tým, ale o demonstraci síly a volbu velmi nesprávné cesty. O dělení Čechů na ty dobré a na ty špatné. Přitom i z hráčů tady v Česku by se dal poskládat silnější tým, někteří hráči byli až nepochopitelně opomenuti.

"Když jsme s manželkou přijeli jako rodiče hráče, nějakého Evropana z "Východu," který jim tam někde v Sarnii může být ukradený, měli jsme pocit, jakoby vítali rodinu Perského prince. Všichni usměvaví, vstřícní, úslužní, ještě jsme ani neprojevili přání a už bylo natřikrát splněno, s úsměvem. Lidé Vás objímají a děkují, že tam je Váš syn, je libo auto s řidičem na cesty z letiště a na letiště, zapůjčení luxusního vozu na celou dobu pobytu - vše s úsměvem a samozřejmě zdarma, nejlepší hotel, sledovat zápas ve skiboxu s majiteli Sarnie Sting, setkání a kávy s GM, vždy automaticky připravené lístky na zápasy domácí i venkovní, pozvánky do rodin hráčů na večeře, společné týmové večeře s hudbou s možností mnoha zajímavých setkání a rozhovorů... prostě jiný svět a jiný respekt k lidem, kteří jim vychovali hráče do týmu.

Tady kluka mezi dveřmi uvítají slovy, že jeho fotr je dement a on že bude určitě dement po něm..."

Možná to může vypadat pro někoho jako prkotina, ale jak si čím dál víc píšu s rodiči hráčů, kteří hrají nebo už skončili v NHL, tak mnoho z hráčů má právě s ohledem na tradice takového nerudného jednání hodně narušený vztah i chuť reprezentovat. Není to vinou jejich ochabujícího vlastenectví přehlušeného šustěním dolarových bankovek, jak si to tady nejčastěji fandové po svém a pro sebe vysvětlují, je to hlavně vlivem podobných lekcí, které od národních trenérů a lidí ze svazu v minulosti dostali a na které nezapomínají.

V tomto chybném odhadu vývoje na MS se nezohlednilo specifické zámořské prostředí, rozměry kluziště, atmosféra apod., na kterou evropští hráči nejsou a ani nemohou být zvyklí na rozdíl od těch, kteří hrají v CHL.

Ano, měli jsme v týmu dva hráče z prvního kola loňského draftu, ale tento fakt byl znehodnocen tím, že jsou stále o rok mladší. A takové hráče měli i ostatní týmy. I takoví Dánové, ze kterých jsem měl větší respekt než ze Švýcarů, postavili tým, kde bylo víc hráčů z CHL než měli Češi a scouti NHL byli z jejich první lajny doslova unešení.

Ta celková strategie se projevovala i vůči Pavlovi. Nejprve hrál velice málo. Sice ve třetí lajně, ale pokud jako jediný nehrál ani oslabení, ani přesilovky, byl v prvních zápasech ve hře velice málo. Bylo mi jasné, že trenér jej bude tlačit do pozadí, pokud se bude dařit nebo se turnaj bude teprve rozbíhat, a jakmile mu poteče do bot, bude jej muset dávat na led víc. Tohle se potvrdilo, v zápase s Dány už šel dokonce i do prodloužení při hře ve čtyřech, proti Rusku už začal zasahovat do nefungujících přesilovek, ve čtvrtfinále už hrál s Pastrňákem a Zdráhalem ve druhé lajně i přesilovky.

Tohle je samo o sobě přiznáním, že trenér přesně věděl o kvalitách jednotlivých hráčů, ale zkoušel do poslední chvíle politikařit. Bohužel, promarnil tím potenciál celé přípravy, přípravných zápasů a zápasů ve skupině, kdy se hráči mohli sehrát a nacvičovat si varianty v sestavě, kterou všichni kolem hokeje viděli jako správnou už před mistrovstvím.

Já osobně bych některé hráče nebral, naopak - jiní tam měli být, jejich kvalita a talent mi tam prostě chyběl. Uznávám, že sestavovat nároďák je složité a kdybych ho postavil já, druhý by to z poloviny viděl jinak. Ale tady byly i prvky, které se prostě potom zákonitě vymstí a tento tým prostě nebyl sestaven ani veden optimálně, o minimálních reakcích na vývoj hry ani nemluvím.

Český systém výchovy v současnosti nemá logiku. Pokud tady zůstaneš, s největší pravděpodobností si nesplníš sen o NHL. Nemáme národní akademie jako USA, Slovensko a další, které jsou alternativou. A pokud odejdeš, zazdí ti reprezentaci. Tím ale naruší vztahy s těmi nejlepšími hráči, kteří potom působí v NHL...a celý ten kolotoč se opakuje. Jako bychom se k sobě nedokázali chovat slušně a nedělit se na ty rovné a rovnější.

Když mi syn telefonoval a sdělil, že zaspali s Karabáčkem, řekl jsme mu, že tím zabil veškerou práci, kterou předtím podstoupil. Říkám mu:"...oni celý rok zoufale hledají důvody k tomu, aby Tě nemuseli nominovat, a ty jim ten největší přineseš na stříbrném podnose až pod nos."

Zápasy ve skupině bylo obtížné sledovat. Od synova mládí jsem snil o tom, jak jednou bude reprezentovat Českou republiku. A když se ta doba naplnila, je to všechno kolem takové, že vlastně člověk ani neví, jestli je rád, že tam kluk je. Dokážeme znehodnotit a zkazit i takové posvátné věci, škoda. Ale je to jen v lidech, jejich aroganci a nezralosti.

Třeba takový trenér Arnošt. V době, kdy trénoval současnou osmnáctku, ročník 1997, před Jakubem Petrem, tak dva roky ignoroval Pavla Zachu. Když hrál Liberec na Spartě, skoro vždycky se přišel podívat, pozdravil se a plácl si s polovinou hráčů v týmu Liberce v chodbě před kabinou, ale Pavla naprosto ignoroval a vždy ho přehlédl. Přitom byl tehdy jediným, kdo v patnácti letech dominoval v extralize juniorů a znali ho skoro všichni - tedy kromě trenéra nároďáku.

Byly dvě možnosti, možná měl něco proti mě a mým výrokům v tisku nebo na internetu, ale z hlediska své pozice trenéra nároďáku prostě nemůže ignorovat hráče, kterého může za pár měsíců potřebovat. Pokud ano, není "sociálně zralý na takovou funkci a nemůže ji zastávat. Tohle se prostě jinde nemůže stát. Tam je skvělá vzájemná komunikace prvním předpokladem fungování v takové funkci.

Nebo toho hráče skutečně nezná, což je takový průšvih u trenéra nároďáku, že opět svoji pozici nemůže zastávat (tedy může, ale pouze zde v Česku).

Když se tým přesunul do Toronta, volal mi po zápasech agent, kondiční trenér, nějaký ten scout. Všichni se vraceli ke stejnému tématu. Každý jiný tým na mistrovství by takového hráče upřednostnil, dal mu pozici, díky střele první přesilovku, udělal by z něj výkladní skříň svého hokeje už proto, že tak vysoko pro draft tady dlouho nikdo nebyl. Jenom my Češi jsme takoví prašivci, že ho tady popravujeme a dusíme na střídačce - to je nepochopitelné.

A když jsme se o tom bavili s agentem, tak jsem se jen smál a říkal: "Ty sis myslel, že jsem moc tvrdý v některých názorech a výrocích na hokejové dění u nás a na některé lidi, a teď, kdy to poprvé vidíš na vlastní oči u konkrétního hráče, se s tím nemůžeš vyrovnat. A teď si představ, že já se tady s těmi některými existencemi utkávám patnáct let. Tak se nediv, že po tom neustálém očkování lidskou blbostí a ubohostí už nazývám věci jen pravými jmény.

K těm reprezentačním smlouvám. Podobně jako celý český hokej dělají z radosti povinnost. Pokud by byl takový tým v jedné akademii s jednotnými podmínkami pro všechny a hráči by tam skutečně dostali nějakou nadhodnotu, proč to krátkodobou smlouvou nějak neohraničit - tohle by mělo logiku. Ale pokud se zde drží pod smlouvami hráči, kteří mají v klubech diametrálně odlišné podmínky, teď třeba v Pardubicích staví nejmladší hráče, ale v Brně jim zase dávají dvě minuty na zápas, považuji takovou smlouvu a pokuty za nemorální, protože nevytváří srovnatelné podmínky pro přípravu všem hráčům.

K MISTROVSTVÍ

Musím přiznat, že jsem byl nakonec rád, že syn na mistrovství byl. Musel to být i přes to všechno příkoří a excesy, které tomu předcházely, velký zážitek. Je škoda, že došlo k prohospodaření skvělé příležitosti i díky souboru subjektivních příčin, které bylo možné při dobré vůli eliminovat na minimum. Dokud nenastolíme férové vztahy v rámci našeho hokeje, nebudeme se moc často radovat. Hokej musí přestat být soubojem jedněch proti druhým, místem pro vyřizování účtů a pro vydírání jednoho druhým.

Protože tohle, to se nakonec vždycky nějak projeví v momentech, kdy se jde to rozhodujících zápasů a když v nich nastávají rozhodující momenty. Každý hráč hraje za sebe a nikdo nechce prohrát. Ale ten tým na mě nepůsobil nějak bojovně a odhodlaně v každém zápase. To vystoupení nebylo nějak úspěšné. Sedm zápasů, dvě jasné prohry se Slovenskem, jedna výhra urvaná s Dány v prodloužení a jediný skvělý zápas proti Rusku. Ó, jak je dobře, že se Rusy podařilo přehrát a nehráli jsme o sestup. Z toho jsem měl od počátku největší obavu a nebyli jsme od toho zas tak daleko. Dvě výhry, pět proher. Výsledkově nic moc.

A stejně jako po jiných reprezentačních akcích dlouhé roky předtím, kromě finského MS osmnáctek, si rodiče hráčů z českého týmu pokládají otázku:

"Bylo to pro našeho kluka přínosem nebo mu to víc uškodilo, že byl součástí neúspěšného týmu?"

To pozitivní na tom je, že dojde ke změně a přijde někdo jiný, kdo snad celou tu atmosféru kolem dvacítky nastaví úplně jinak. Český hokej by to moc potřeboval. Skutečně nejsme v situaci, abychom mohli tolerovat nadutost a aroganci lidí na postech, které tak výrazně ovlivňují kariéry hráčů, pozici českého hokeje i to, jak na nás nahlížejí v zahraničí.

Potřebujeme komunikativnost, vstřícnost.

Pokud přijde, dobře pro české mladé hráče.  

 

https://www.youtube.com/watch?v=AP21v0C1vRY

 

Přidávám SMS od otce hráče, který má několik Stanley Cupů a svoji kariéru v NHL už ukončil:

"Zdravim, bylo to smutny kino, ale spravedlivy. Mladej byl v tomto utkani nejlepsi hrac naseho tymu po golmanovi. Preju mu at se dari a at zapomene co nejdriv na ten "zkurvenej ceskej hokejicek". At to hraje jako za morem. Hezky den ..."

 Otec reprezentanta U19 po zapase Česko - Dánsko, kdy hrozily boje o sestup a možnost, že by jeho syn hrál příští rok o postup do elitní skupiny "A" na místo bojů o medaile:

"Zestarnul jsem o 100 let...No comment..."

 

Otec dvou mladých hokejistů z Hodonínska, e-mail (4.1.2015, 22.00 hodin)

 

Dobrý večer,

pravidelně sleduji Vaše stránky a několikrát jsem si přečetl Váš článek o letošním  MS 20.
Konkrétní hodnocení nechám na povolanějších, ale že je to  ostuda hlavně po trenérské stránce (a nota bene ČSLH)
je nepopiratelný fakt  pro všechny, kteří se i  jen jako fandové či  rodiče hráčů  okolo hokeje pohybují, za což se považuji  i já.

Chci Vám napsat jen velký obdiv nejen za Vaše názory (se kterými absolutně souhlasím), ale hlavně za  odvahu je veřejně prezentovat,
protože pro Vašeho syna můžou být případné změny  již pozdě, ale můžou pomoci  jeho následovníkům a dalšímu směřování českého
mládežnického hokeje.

Bohužel, lidí chovajících se k hráčům stejně jako zatím ještě současný hlavní trenér U20 ("Nikdo je do Kanady nevyháněl") je v českém hokeji stále hodně a jsou největším kamenem na cestě k opravdovým změnám v českém mládežnickém hokeji hlavně co se týká otrokářství hráčů v klubech a tzv. tabulkových hodnot hráčů.

Není to sice jediný problém, ale tento problém prakticky zcela pacifikuje možnosti rodičů to řešit a konzervuje stávající
nedobrý stav, nahrávající hlavně stávajícím letitým funkcionářům.

Díky za Váš čas, že jste si email přečetl, za svůj názor se nestydím, pokud jej uveřejníte, tak i samozřejmě i s mým podpisem.

S pozdravem
Josef Kotásek

...............................................................
 
 
připojuji hokejový příběh hráče, který mi on sám poslal  a souhlasil se zveřejněním:


Dobry den p.Zacha, tento mail Vam pisu predevsim, protoze Vam i Vasemu synovi hrozne fandim a chci Vas aspon nejak podporit. Hlavni duvod proc jsem se rozhodl Vam napsat je Vas posledni clanek, kde se vyjadrujete o fungovani zakulisi ceske reprezentace a hokeje vubec. Uplne jsem se v tom co piste videl, hokej jsem hral 15let. Nerikam, ze jsem byl hrac pro draft v mych 18 letech ani jestli vubec bych se nekdy do NHL dostal.Tady Vam zkratkou napisu svuj pribeh:

 

S hokejem jsem zacal pozdeji nez moji vrstevnici, konkretne v 8 letech, vsichni uz bruslili, strileli ja byl rad ze chvili vydrzim stat, nicmene me i meho otce tento sport chytl. Rozhodli jsme se, ze budu tvrde drit a budu nejlepsi..muj otec mi vytvoril podminky, ktere nikdo s tech kluku nemel, ale nebylo to jen o podminkach. Nejdulezitejsi bylo, ze jsem chtel a denne drel vic nez ostatni..lidi tatovi rikali ze je blazen, ze me setre atp.

 

Jenze postupem casu me ta drina a viditelne zlepseni zacalo bavit samotneho, uz to nebylo jen - jdi trenovat!

 

Trenoval jsem sam, vysledek byl, ze jsem za tri roky tedy v 11letech, byl nejlepsi bruslar a nejproduktivnejsi hrac sveho tymu, kde kluci hrali i od 3let.

 

Vsichni rikali ze je to neuveritelny, ze jsem strasne talentovanej a kdesi cosi(tvrdou praci za tim nikdo samozrejme nevidel)..kanadske bodovani jsem vyhraval do konce devate tridy s velkym naskokem..nikdy jsem nebyl posunut se starsima jako nekteri horsi kluci i viditelne horsi nez ja..duvod byl prosty..muj tata rekl vzdy, co si myslel. Kdyz jsem hral prvni rok hokej byl jsem slabej a nehral, muj otec prohlasil pred vsemi, ze ve treti tride by meli hrat vsichni stejne. Od te doby se to vleklo..zacali me zarezavat jenom ze potom uz nemohli, kdyz jsem zacal davat nejvic branek z poslednich lajn..Dobre, dali me do prvni, ale aspon nikdy ne se starsima. Zase se muj otec ozval a tady tech nazoru rekl vic. To se se mnou vleklo, samozrejme jsem byl z zivejsich kluku, tak ze jsem delal sem tam bugr..Coz jsem jim daval prilezitost k tomu me neposunout vejs. Sam to uz chapu s odstupem casu..Dale prisel vyber do extraligy dorostu a ejhle me jako hrace s nej.kanadskym bodovani nevzali do extraligy, tudiz mi nezbyvalo, nez jit hrat prvni ligu. Podotykam, ze v ty dobe jsem mel nabidku z dalsich tri extraligovych klubu, ktere nakonec skoncili vysoko nad tim mym. Tohle vse me jen zbrzdilo k memu cili, ovsem nezastavilo. Porad jsem se na sobe snazil pracovat..i kdyz to nadseni uz nebylo takove a znechuceni velke. V juniorech se opakoval podobny scenar jako ze jsem dostal sanci na 3 zapasy kde jsem se skoro nedostal na led..u nas v juniorce hrali kluci, jejichz tatove byli kamaradi treneru nebo jim lezli do zadku..dokonce maminka spala s trenerem, ale to jsem jen zaslechl to muze byt drb..Proste a jednoduse, muj otec nikdy nekamaradickoval s trenery a to asi byla chyba..Vse dopadlo tak, ze se mnou chteli v jednom A tymu 1.ligy kde jsem nastoupil k jednomu pratelaku dal jsem branku..vsechny hokejky jsem zlomil ktere jsem si koupil ze sveho za nejakych 9.tis., behem tydne zlomeny. Kdyz jsem chtel nafasovat, rekli mi, at si koupim..a to me uz zlomilo. Rekl jsem si, tak ja tady budu x let drit a vedle me budou hrat v lajne kluci co pro to nic nedelaji jen jsou kamaradi s trenerem..a jeste kdyz mi rekl at si koupim novou hokejku? Spal bych na ubytovne a bral 10.tis mesicne..spojil jsem si vse pro a proti a vzdal to, nevydrzel. V 1.lize a to vite sam, je to taky dost podmazane, a hrajou ti co plati nebo kamaradi. Dnes, kdyz to zhrnu, spoustu lidi mi rekne, ze jsem byl sikovnej, ze jsem mohl hrat nekde venku..Reknu si mozna, ale taky jsem mohl hrat 2.ligu rekreacne..toho rozhodnuti ted nelituji. Zacal jsem podnikat, drinu z hokeje jsem pretahl na podnikani, dru stejne jen uz ne ve sportu, ktery jsem miloval..Vase zkusenost z repre mi pripomela mne, proto pisu. Plne s Vami souhlasim.Pavlovi moc fandim a bojujte, nevzdavejte to..Hlavne at Pavel pokracuje v tvrde praci..vsichni si to zaslouzite cela Vase rodina za tu drinu!  Preji pekny den �

 

 

print Formát pro tisk

KAMEVÉDA

Facebook Kamevéda

Používáte socilní síť Facebook? Pokud ano sledujte stránku Kamevéda! fb

Sponzoři

Penco.jpg

DrillBook

Informace o DrillBook, jak objednat a slevový kod najdete v článku (stačí kliknout na obrázek)
drillbook

Náhodný obrázek

tenis2.jpg

Reklama

fuga mobilya