Kamevéda

Menu

Odkazy

Uživatel

Počítadlo

Reklama

Kategorie: Domů

Mladí Češi představují "geneticky slabý materiál"

 

6.2.2018

MF DNES, Sport, 3.2.2018,

Jan Daněk, rozhovor s trenérem české hokejové reprezentace pod názvem:

Éra třicátníků. Mladí  pořád makají málo. Proč v extralize válí třicátníci Mertl, Gulaš a Erat?

Nejen o tom vypráví reprezentační kouč Jandač.

Tento a ještě jeden článek jsem si vzal na pomoc, aby bylo snadnější vyjádřit se k těm nedostatkům výchovy hokejistů v Česku, které trenéři, manažeři nebo představitelé svazu už roky opakují, aniž by ale kdy zaznělo, jaký konkrétní postoj k tomu problému zaujímají a zda na to mají nějaký názor či dokonce recept. Zda jim střelka kompasu ukazuje, kudy se má náš hokej vydat, nebo tuto pomůcku vůbec nepoužívají a jen zoufale v neprůhledné mlze vlastní nevzdělanosti a bezradnosti zamíří tu na sever, tu na západ, bez nějaké skutečně zřetelné vize a názoru na věc, který lze argumenty obhájit.

Osobně se domnívám, že vím o jedné z fungujících cest, která vede vzhůru. Vyžaduje pot, bolest, lásku k hokeji a velkou motivaci. Nicméně ti, kteří přijímají konkrétní kroky na úrovni klubové nebo republikové, se tím až na výjimky koncepčně nezabývají. Jednak z důvodu, že by jim zřejmě "spadla korunka z hlavy", kdyby o tom začali přemýšlet, jednak také z důvodu, že nemají dostatek vzdělání, zkušeností vycházejících z těch nejmoderních metod a s tím spojených skutečně kvalitních  informací o zákonitostech rozvoje dítěte, rozvoje talentu, osobnosti a o výchově obecně. Vědecký pohled na tyto zákonitosti se v posledních třiceti letech dramaticky změnil, doslova otočil oproti dříve tradovaným poučkám. Rozvoj sportujících dětí, jeho úskalí i neuvěřitelné možnosti vidí soudobí vědci, molekulární biologové, lékaři a psychologové v úplně jiném světle, než tomu bylo dříve. A toto nové vidění pedagogických možností a priorit by se mělo stát platformou určující metodiku a strategii výchovy dětí.

Kdyby naše hokejová šlechta měla tyto informace, kdyby se tím fundovaně zabývala, přinutilo by jí to k radikální změně postojů k mnoha otazníkům rozvoje hokejové mládeže.

O co mi jde konkrétně?

Lidé z vedení našeho hokeje si často stěžují na to, že naši mladí hráči jsou fyzicky a mentálně méně vyspělí ve věku do dvaceti let, ve srovnání s mladými Švédy, Kanaďany nebo Američany. Můj syn mi tuto domněnku pravidelně potvrzoval v době, když nastupoval za české mládežnické reprezentace. Ale to ani nemusel, viděl to každý, kdo tyto zápasy sledoval a byl ochoten si to přiznat. Tato klání je třeba vždy sledovat kritickým okem, protože to je jediná správná cesta vedoucí dopředu.

V našich mládežnických soutěžích byl často vylučován za tzv. "hrubé zákroky", i když většinou nastupoval proti podstatně starším hráčům. Tito hráči nebyli, až na jednotlivce potvrzující pravidlo, dobře fyzicky připravení a často se víc věnovali přihrávání svých pádů než dovednostem a kondici. Čecháčci jdou vždy snadnější cestou, je pohodlnější proletět se jako motýl nad ledem a třísknout s sebou o mantinel, než tvrdě pracovat v potu tváře na svém atletismu, balanci, síle a celkové kondici. Výsledek vyznívá tak, že slaboučký hráč - "talent českého filmového průmyslu", vytěží přesilovku pro svůj tým, zatímco ten silný a vyspělý je perzekuován víc a víc, až jej nakonec označí za problém!!!

Funguje to "skvěle" v našich podmínkách, ale pouze do okamžiku, kdy se náš "výkvět" setká s vyspělejšími reprezentacemi, kde je ona vyspělost pohybové stránky a celkové pohybové inteligence nikoliv pranýřovaným excesem, ale vypěstovanou samozřejmostí. Potom to vypadá jako hra dětí proti dospělým, jak už jsem tady jednou citoval skauta NHL, pana Tichého.

Problém u Pavla ustal až v momentě, kdy začal nastupovat v extralize a v první lize dospělých, kde v souboji patnáctiletého a pak šestnáctiletého chlapce s muži nevznikl jediný podobný problém.

Když nastupoval v sedmnáctce a osmnáctce proti Kanaďanům nebo Američanům, říkal, že ti hráči už jsou v osmnácti pevní  jako chlapi a když se s nimi srazíš, jako když narazíš do žuly - byli mnohem fyzicky vyspělejší na svůj věk, než naši kluci. S nimi teprve mohl svádět naprosto vyrovnané souboje, vypadali o rok dva starší než naši hráči stejného věku. A v současné době trenér New Jersey Devils Hynes opakovaně prohlásil, že si často ani neuvědomují, jak moc je Pavel ještě mladý, protože jeho celkové vzezření, chování a projev má všechny dospělé rysy, takže si jeho věk musí často připomínat a brát ho v potaz, aby ho nebrali jako hotového a dospělého chlapa.

Chci tím poukázat na fakt, že i u nás existuje možnost vychovat vyspělé a konkurenceschopné hráče po všech stránkách, jen k tomu vede úplně jiná cesta, než je ta, kterou slyším ve většině oficiálních analýz a povzdechnutí nad současným stavem naší mládeže.

Vlastně jsem u nás nikdy nečetl nějakou hlubší analýzu příčin očividného vývojového pokulhávání, pouze podobná konstatování.  Lídři českého hokeje prozatím vždy zůstali na povrchu problému a spokojili se s konstatováním, kterým jakoby chtěli shodit odpovědnost ze sebe na příčiny, které se snad nacházejí úplně mimo česká hokejová kluziště. Naposledy ve zmíněném rozhovoru s trenérem Jandačem, který doslova uvádí toto:

"...Trošičku mě trápí mladší hráči, kteří by měli mít daleko větší drajv a daleko větší zapojení. Voláme po tom, že mladí nedostávají tolik šance jako třeba ve Švédsku nebo ve Finsku, ale oni by ji dostávat měli...Dneska kluci nejsou ani mentálně nachystaní. Přijdou do áčka a koukají, že musí dřít. A když si myslí, že makají na sto procent, není to pravda. Mají rezervy, dělají to na 70 a ještě se diví. To mi vadí. Měl by přijít nějaký wake up - budíček, ale ten u nich přijde třeba až v 25 nebo 26 letech."

Čím to?

"Zrovna jsme se bavili o jednom hráči, kterého vyndali z extraligy do první ligy. A šup! Tatínek s ním jede, odvede ho za ruku, všechno má zařízené. Třeba Bédu Ščerbana přeřadili z Jihlavy do Písku a jeho první cesta směřovala na nádraží, aby se podíval, kdy mu jede vlak...

Je možné, že naši mladí na to nemají fyzicky, muskulaturou. Skandinávci jsou už v šestnácti nebo sedmnácti silní chlapi a zvládnou silovější dospělý hokej. Naši kluci sázejí na šikovnost, ale dospělý hokej je semele. To je jeden aspekt. Druhý je ten, že naši kluci dozrávají později i mentálně, o tom jsem přesvědčen."

Tento závěr se hodně podobá mnoha předchozím. Co z něj vlastně vyplývá?

Manažeři našeho hokeje tím chtějí říct, že za současnou situaci může "slabá" genetika našich dětí, které z nějakého nevysvětleného důvodu rostou, sílí a celkově dozrávají pomaleji, tedy později. A vzhledem k tomu nejsou v exponovaném věku do dvaceti let konkurenceschopní. K tomu si můžeme přičíst rozmazlování ze strany rodičů a máme tu problém, který vlastně primárně nevzniká na našich stadionech. Trenéři v klubech ani v reprezentaci vlastně s takovým "materiálem" nemají šanci něco svést a není to jejich chyba.

Zde bych připomenul můj zážitek z působení v Kometě. Tehdejší trenér juniorky, pan Kočí, kromě jiného také tehdejší krajský hokejový metodik, před každým druhým tréninkem pronesl onen slavný výrok, po kterém se celé okolí plácalo smíchy - přiznávám, že včetně mě:

"Dvě třetiny mančaftu jsou plesový děcka a já tady s tím materiálem mám dělat zázraky."

To je brutální vyjádření toho, co jinak zaznívá v trochu učesanější podobě od vrcholných představitelů našeho hokeje z médií. 

Za těmito prohlášeními lze spatřovat snahu přesvědčit sebe i veřejnost, že za výsledky a stav českého hokeje nemohou ti, kteří ho vedou, utvářejí a kteří ho dovedli tam, kde dneska je, ale především "mizerný genetický materiál", ze kterého ani nejlepší trenér nedokáže sestavit konkurenceschopný tým. To má být vlastně důvod, proč nevozíme medaile z osmnáctek a dvacítek, to má být důvodem, proč nedostávají plnohodnotnou příležitost v dospělých. A vlastně je tím i odpovězeno na dotěrnou otázku, proč se od devadesátých let, tedy skoro třicet let, neobjevili v dospělé reprezentaci na vrcholné akci sedmnáctiletí nebo osmnáctiletí junioři - což je ale už naprosto běžné a rutinní nejen za mořem, ale ve většině hokejových zemí Evropy. Včetně nominace poslední, na olympiádu, u které je přetřásán hlavně Nečas.

Když bylo synovi šestnáct let, hovořil jsem na Memoriálu Ivana Hlinky v Břeclavi, jak to tam k tomu každý rok neodmyslitelně patřilo, se skauty NHL, agenty a vůbec důležitými lidmi v mezinárodním mládežnickém hokeji. Říkali mi, že Pavel určitě musí dostat pořádnou příležitost v dospělých i v reprezentaci, protože v jeho případě neobstojí tyto tradiční výmluvy, že je příliš malý, nebo lehký, nebo fyzicky, silově, rychlostně, technicky či jinak nekompetentní s našimi dospělými hráči. Také jsem tomu nejprve naivně věřil, ale ukázalo se, že ani v jeho případě ten odpovídající prostor pro správný rozvoj budoucího důležitého hráče nebyl poskytnut. Na klubové úrovni, ale nikdy nebyla ve hře ani účast v dospělém nároďáku ve věku pod dvacet let. A ten je pro další rozvoj hráče, pro jeho utváření sebedůvěry a vztahu k reprezentaci, určující. Jistě, je tu ta věc, že je to můj syn a vedení našeho hokeje by nestrpělo, aby byla dána příležitost synovi někoho, kdo na ně vytváří deset let kritický tlak. Ale byl to už ve věku do osmnácti let všestranně připravený vyspělý hráč, fyzicky silný, schopný hrát rychle i tvrdě, chápat záměry spoluhráčů, plnit odpovědně obranné úkoly nebo tvořit hru, nejlepší Evropan draftu NHL - kdo už jiný měl dostat zelenou? Čekají naši trenéři na nového Mesiáše?

Možná ani ten by dnes neprošel!

Odpověď na ten náš letitý problém je prostá. Chybí odvaha, chybí odpovědnost vůči budoucnosti národního sportu. Převládá pouze zoufalá snaha udělat konečně výsledek, pověsit si na krk medaili a splnit jeden krátkodobý, z hlediska celkového vývoje ale úplně nepodstatný cíl.

Pak tady máme příběh Nečase, který vystupuje skromně, nezavdává nejmenší příčinu ke kritice komukoliv. Mohl být výkladní skříní českého hokeje, protože jako jeden z mála s většími ambicemi neodešel v sedmnácti či šestnácti ani na Sever, ani za moře. Vůči dění v našem hokeji se vyjadřuje uctivě a s pokorou, podle mého názoru někdy až servilně. K problémům se nevyjadřuje, případně jeho otec dokonce obhajuje tabulkový systém. Prostě, nikdy nedal nikomu vlivnému v klubu nebo na svazu ani špetičku nejmenšího důvodu mít na něj pifku a vzít si nějaký jeho postoj nebo třeba výrok jeho otce jako důvod k perzekuci či opomenutí tohoto jména v nějaké nominaci, včetně té poslední - olympijské. Někteří rodiče jiných kvalitních českých mladých hráčů v něm vidí tak trochu protekčňáka. Sice velice dobrého a šikovného hráče, ale současně skoro jediného snad za čtvrtstoletí, který jako velice mladý dostal skutečnou příležitost v extralize, dokonce včetně přesilovek, a ještě k ruce skvělého učitele a mentora, Martina Erata, který je mu schopen zprostředkovat a předat ty nejlepší zkušenosti a rady směrem k naší nejvyšší soutěži i k NHL. Ale ani v jeho případě tohle vše nestačilo k tomu, aby náš hokej překročil svůj třicetiletý tmavý stín a začal se chovat trochu moderním způsobem. Je to stále dokola, prioritou je jen konečně zase urvat nějakou medaili, aby se zalepila pusa kritikům. Ale není tím zakládána kvalitní půda pro budoucnost, nelze vystopovat odpovědný postoj skutečně dobrého hospodáře.

Já osobně bych ale udělal úplně jinou věc, a pokud bych měl říct svůj názor, povolal bych na olympiádu nebo MS Zadinu z kanadské juniorky. A to z těchto důvodů:

1. Je to mladý, silný a perspektivní hráč, výborný zakončovatel.

2. Je ve věku před draftem do NHL, takže nominace do dospělých by ho ještě víc zviditelnila, pomohla mu v rozhodujícím okamžiku, kdy se láme jeho sportovní osud a případný úspěch mezi dospělými na mezinárodní akci by ho mohl katapultovat ke skvělé kariéře v NHL.

3. Ať už by svoji roli zvládl, nebo nezvládl, byl by tu po olympiádě mladý perspektivní hráč, který dostal pomoc od národního týmu v momentě, kdy svádí boj kdo z koho s talenty z celého světa. To se nezapomíná, tyto chvíle - kdo pomohl a kdo uškodil, se mladíkům vrývají hluboko a trvale pod kůži. A jistě by pak s maximální ochotou kývnul na nominace i v pozdějších letech, kdy se situace tak trochu obrací. Hráči, kteří už hrají NHL, ti nároďák už tolik nepotřebují. Jsou po sezóně potlučení a buďto potom nominace přímo odmítají, nebo se na něco vymluví, případně na svůj start kývnou, ale jedou si to spíš užít, pokecat s kamarády, vypít nějaké to pivko a završit sezónu. Nemají moc náladu cedit pot a krev s cílem uspět za každou cenu. Kdo zná zákulisí posledních let, dá mi zapravdu. Výroky pronesené na mikrofon a kameru jsou s těmi pronesenými v soukromí na toto téma jako noc a den. Ale nedivne se, pouze sklízíme, co bylo zaseto. Vlastně tam za posledních třicet let nemusí mít nikdo pocit, že mu reprezentace v mládí skutečně hodně pomohla a je jeho morální povinností cosi jí vracet.

Třeba jako Jágr nebo Reichel, kteří byli těmi šťastnými a nominovanými v 17 a 18 letech, což je hodně pomohlo nasměrovat ke skvělé kariéře v NHL.

Ale zpět k tomu zaostávání našich mladíků. Přestože se to snažím sdělit svojí prací ve spolku Kamevéda, lidé kolem hokeje prozatím ani v nejmenším nezareagovali na ten vzkaz, na tu cestu, která může zaručit, že naši mladíci nebudou ve věku 16 až 20 let ani v nejmenším fyzicky či mentálně zaostávat, naopak. Klíč a počátek všeho je ve věku do šesti let, kdy se vytvářejí mantinely budoucího potenciálu i talentu. A potom v dalších letech, kdy je třeba vytvářet v rodinách i sportovních klubech mnohem větší nároky na celkovou kvalitu výchovy.

Už jsem to opakoval víckrát. Dnes extraligu vedou třicátníci, předtím dokonce za Petra Nedvěda čtyřicátníci. V okamžiku, kdy tohle píšu, v televizi hrají Benátky s Kladnem, s Jágrem a Nedvědem, a tito matadoři jsou zase vidět! Dokonce Petr Nedvěd patří snad k nejrychlejším na ledě. Po čtyřech letech užívání si sladkého života a lenošení - je to normální?

Je tato soutěž kvalitní?

Odpovězte si sami!

Hokejově "vznikli" Jágr s Nedvědem a zástupy jejich vrstevníků v jiné době, byli utvářeni v mnohem náročnějších podmínkách. Proto jsou stále konkurenceschopní, i když hokej už tolik nehrají. To je nejen smutný obrázek úrovně našich soutěží, ale i důkaz toho, že vyžadované nároky na hráče byly před čtyřiceti či třiceti roky mnohem větší, než dnes.

Už jsem zmiňoval, že některé kluby aplikovaly například běhy i 30 x 400 metrů v jednom dnu, k tomu další dvoustovky nebo osmistovky. Ty čtyřstovky dávali někteří kluci dokonce v šechny pod minutu. Dal by to dneska někdo z našich hráčů?

Jistě, tvrdí se, že současný moderní trénink už je o něčem jiném. To určitě ano, ale stejně bych dal ruku do ohně za to, že tito hráči by zase i dnes byli skvělí a těžko by je na ledě ostatní chytali. Nebo se pletu?

Současnost a to, jak na nás naši mladí hokejisti, fotbalisti a další sportovci působí, není vůbec dána geneticky. Naopak, jak nedávné výzkumy ukázaly, toto tvrzení je nesmysl. S ohledem na migrace kmenů a celých národů, války a historické imigrační vlny vlastně ani neexistuje nějaký "ČESKÝ GEN". Češi nemají jednotný slovanský původ a představují pestrý kosmopolitní mix nejrůznějších ras a národů. Jsou mnohem méně geneticky jednotní, než národy kolem nás - Němci, Francouzi, Poláci nebo Maďaři. Pouze 37 procent české populace má prokazatelně slovanský původ.

I z toho zřetelně plyne, že ono selhání a do očí bijící fyzická i mentální nedostatečnost českého sportovního mládí padá v současnosti plně na hlavu systému fungování českého mládežnického sportu a poklesu úrovně výchovy v rodinách. To jsou uzlové body, kde se musí hodně změnit, pokud se chceme zlepšit. To jsou instituce, které vytvářejí buďto kvalitní a silné, nebo naopak nekompetentní a slabé jedince. Geny za to prosím neviňme, protože tyto závěry konstatující určitou bezradnost i mezery ve znalostech nás ke správnému řešení  nepřivedou.

Je to zvláštní i z jiného důvodu. Není tomu ani dvacet let zpět, kdy jsme se naopak vynášeli do nebes jako národ, který má sportovní gen tak nějak v krvi. A ten hokejový, předurčující k úspěchu, zvlášť. Naši hráči, vychovaní za úplně jiné éry, prožívali a užívali si éru "zlatou". Mnozí se naivně domnívali, že je to nějak geneticky dané a ošetřené, že jen díky tomu budou donekonečna těžit zlaté medaile a povezou se bezpracně a pohodlně na vítězné vlně, ze které budou státnicky kynout nadšeným a děkujícím zástupům.

Dnes vidíme, jak to dopadlo. Byl to stejný nesmysl, jako tvrdit sotva po pár letech, že naše geny naopak nestojí za nic a nelze s tím nic dělat. Nechme tedy raději geny v klidu a pojďme zase tvrdě pracovat - on se výsledek dostaví.

Ale pracovat, nejen práci předstírat!!!

Pavel Zacha

   

  

 

 

print Formát pro tisk

Komentáře rss


, Všem rodičům : odpovědět
Dále otcové by měli vědět něco o akcelerovaném vývoji. Zrychlovaný vývoj není přirozeným jevem. V přirozeném vývoji dítě překonává překážky emocionálně, pokusem a omylem a dopředu je taženo samým sebou. Tento vývoj podporuje růst herního mozku. Každý akcelerovaný vývoj počítá s motivací, vůlí a rozumem. Jestliže jedinec tvrdě pracuje a o svém výkonu v mládí neustále přemýšlí, hodnotí sama sebe, potom rozum blokuje emoce i růst techniky. Přirozený vývoj stimuluje psychiku, motoriku i tělo zároveň. Akcelerovaný vývoj může dosáhnout svého cíle, ale často na úkor aplikované techniky a herního jednání. Počíná-li si talentovaný jedinec ve vyšší kategorii stejně jako v té, do které patří, nelze namítat, aby byl aktivní v obou. Příkladů ne plně rozvinutého předpokládaného růstu vysoce talentovaných jedinců známe z praxe mnoho.
Luděk Bukač
odpověděl(a)
Zkrátka stabilně hrát za vyšší ročník má smysl jen pokud máte na první lajnu. To je fakt. A žádný otec není objektivní takže to nemůže hodnotit sám, i když je odborník.

Ale občas si zahrát o ročník výš, odehrát všechny soutěžní zápasy za svůj ročník, pokud to jde tak v týdnu přátelák nebo krajské výběry, o prázdninách turnaje a na jaře jarní liga a v součtu to tak tak dá pár desítek smysluplných zápasů za sezónu, je to boj o každou příležitost si zahrát pěkný hokej.

Např. výlety do kanady jsou trochu drahé, ale jestli je tam pak 7 dobrých zápasů tak ve světle zbytku sezóny to vlastně není tak hrozné.

Jo akcelerovaný vývoj. To přece soudný člověk vidí koho tlačí rodič a kdo jede svým tempem, na to nemusí být Dr. Bukač. To je někdy komické a někdy k pláči. Fakt je, že třeba u Pavla hodně křiví pohled to, že odmala o něm informace ventiluje vlastní otec, takže třeba pro mě je kouzlo celé té soap opery v tom, odhadnout co z toho co sleduju je vědecká kameveda a co jsou osobní úspěchy mladého kluka. Ale já jsem spokojený s tím že je to napínavé a pořád se to vyvíjí. Ale v 16 už nevyhoří, tahle předpověď teda jednoznačně nevyšla, ostatně jako konec světa v roce 2012.
odpověděl(a)
Souhlas. Jenže u nás si rodiče i trenéři pletou pojmy. Pletou si akcelerovaný vývoj s dostatkem pohybu. A naopak zaměňují špatný, drilový trénink s "hraním pro radost". Když zkusíte nějak taktně zavést s trenérem, vedoucím u nejmenších dětí nudný, drilový trénink téměř bez herních prvků na téma důležitosti hry u dětí, udiví Vás zcela vážně míněnou větou, která je naprostým opakem toho, co ve skutečnosti praktikuje "hlavně aby je to bavilo". A vůbec si nevšimne toho, že právě to, co s nimi dělá, je vůbec nebaví, že právě jeho nudný drilový trénink, třeba že jen dvakrát v týdnu je snaha o akcelerovaný vývoj namísto vývoje přirozeného. A naopak, když se některý trenér, nebo rodič dozví, že je Vaše malé dítě na ledě častěji než dvakrát týdně a k tomu se hýbe každý den další hodiny při jiných aktivitách, začnou Vám opět vykládat o tom, jak to má ty děti hlavně bavit a že se to nemá přehánět, přičemž vůbec neřeší, co to dítě na tom ledě a mimo něj dělá. Oni si už nedokážou ani představit, že se dítě může pohybem, ať už na ledě, nebo mimo něj opravdu bavit a to klidně i několik hodin denně. Že to vůbec není o počtu hodin strávených nějakou aktivitou, ale o tom, jak jsou ty aktivity koncipované, jestli tam mají děti prostor pro hru, vlastní aktivity a fantazii. Malé dítě se dá opravdu fyzicky jen velmi těžko unavit, dá se ovšem velmi snadno znudit, znechutit, pokud ho nutíme do něčeho, co mu není přirozené. Gretzky si trénoval a hrál na dvorku denně několik hodin, přesto to nebyl akcelerovaný vývoj, byl to přirozený vývoj, protože se při tom choval svobodně, hrál si, prožíval si své fantazie v prostředí, kde se cítil dobře. Přesto dnes u nás naprostá většina trenérů a lidí kolem hokeje neustále varuje rodiče před tím, aby děti nepřetěžovali, aby nebyli na ledě nebo na bruslích např. ve čtyřech letech více než 2 hodiny týdně. Vlastně ani není divu, že se toho bojí, protože trénují nezábavně, neherně, špatně. Dobře vedených hodin může takové dítě prožít třeba deset za týden a budou mu k užitku a neznechutí ho. Naopak špatně vedených hodin bude skutečně moc, i když budou jen dvě týdně. Z věty "hlavně, aby je to bavilo", se stala jen prázdná fráze, používaná špatnými trenéry na obranu jejich špatných tréninků.
odpověděl(a)
V přirozeném vývoji dítě překonává překážky emocionálně, pokusem a omylem a dopředu je taženo samým sebou = kamarádi, bez dospělých, hrát si, protože me to baví.
Věta, která vystihuje podstatu budoucí herní přirozenost hráče.
To co nám záviděl celý svět není dokonalost, ale herní improvizace. Tu získá hráč pouze v dětství při hrách, samotný a bez dospělých.
odpověděl(a)
Ano, taženo samo sebou, protože ho to baví. Nevidím jediný logický důvod toho, proč by u toho tak radikálně nesměli vůbec být přítomni dospělí. Jak daleko se jako musí ti dospělí vzdálit? 50 m? 200 m? Za stadion? Za město? Nesmí se ani dívat? I zvířecí mláďáta si hrají s čímkoli, co jim přijde pod pracky, tedy i s dospělými, dokud jim to dovolí. A i tím se učí. A ty asi těžko někdo může vinit z nepřirozenosti. Pokud ten dospělý neustále neopravuje, neříká co mají dělat a jak to mají dělat, pak může být klidně přítomný, nebo se i zapojit. Pokud chcete takto zcela radikálně, aby se děti trénovaly jen a jen sami, pak nechápu, proč se zajímáte o hokej a ještě o ten soutěžní, který bez dospělých z technických důvodů prostě dělat nejde.
odpověděl(a)
Mluvím o tom, že hokej už dávno není sportem pro talentované děti. Hokej se stal projektem ambiciózních rodičů a prací pro jejich stejně ambiciózní děti. Dokonalý robot je stále jenom robot.
, Lexa odpovědět
Simon 94
odpověděl(a)
Jarek
Já to myslel spíš obecně a dával jsem nějaké příklady jak mě to napadlo.Já myslím,že obecně se dneska trenéři bojí dávat tam mladé kluky,aby nepřišli o práci.Já to chápu,taky jsem trénoval...chcete si udržet práci a příjem.Takže ty trenéři jsou alibisti,raději tam dají staršího hráče.Klasicky třeba Jandač.Taky se všimněte,kde hrají mladí hráči.Nejvíce asi v Brně a Plzni,Proč?Protože trenér je zároveň majitel a nebojí se,že by přišel o práci.
Za komunistů se taky nebáli,protože brali všude stejně,takže když nebyli v lize,tak rodina nepřišla o zásadní příjem...na rozdíl ode dnešní doby.Je rozdíl trénovat extraligu nebo mládež...tak o jednu nulu.A to je sakra rozdíl,že jo...
Ale Luděk Bukač tam ty mladé hráče sázel jednoho za druhým.Podle mě nejlepší odborník jaký tu na hokej byl.Škoda ,že není zapojen do svazových aktivit.
, Lexa odpovědět
Simon je 84. ročník, 2015 v Praze už měl dvacáté narozeniny za sebou, ale Pastrňák o rok později ještě ne.
, Na děcka to nesvádějte odpovědět
To je vrchol alibismu, genetický materiál už je stovky tisíc let více méně daný.

Můžeme děti líp krmit, víc nebo líp je učit a cvičit a brát jim mobil aby šly včas spát. Klíčové ale je nabídnout jim takové prostředí aby měly motivaci něco dělat, musí mít pocit, že tím že budou něco dělat mohou něčeho dosáhnout, něco změnit.

Zase mě napadá mladý Reichel - leta mu stačilo dělat jen to co musel a stačilo to na centra první lajny repre. Jeden rok venku a najednou je přístupem i výkonností jinde. Většině našich hokejistů prostě stačí vystoupat na ten nejvyšší kopeček na který vidí zpoza pece. Ale to není problém fyzické vyspělosti, to je vada v prostředí, v kterém žijí. Kdo to pochopí a vymaní se z provinční úrovně soutěží a výchovného a výběrů a Růžičko-Palaščákismu, ten má šanci.
, Chytil odpovědět
Pokud se nemýlím, tak jste tím Chytilem myslel Filipa Zadinu, ale ten by bohužel také nemohl jet, jelikož CHL, stejně jako NHL a AHL také zakázala všem svým hráčům účast. Moje přání je, aby se alespoň jeden tento mladík dostal na mistrovství světa, i když je to asi přání bláhové, protože k tomu přibudou i hráči z NHL, takže přijde od našich trenérů opět prohlášení, že tito ladí hráči přece mají ještě čas.
icon odpověděl(a)
Ano, omluva, máte pravdu, samozřejmě je to Zadina. Já věřím tomu, že někdo po těch letech už alespoň na - promiňte, nesmyslném MS pořádaném chvíli po Olympiádě, konečně zařadí nějaké opravdu mladičké hráče, protože tohle už opravdu bije do očí. Pokud by na Olympiádě udělali medaili s týmem, kde je nejmladší Kubalík, a zbavili se tím strachu, bylo by k tomu blíž. Ale mě mrzí, že nikdo ani v éře Pastrňáka, Vrány, Zachy, Nečase a Chytila tu šanci měsíc před draftem nedostal. Když jsme předtím měli prvního draftovaného hráče až ve druhé stovce, tak souhlasím s tím, že opravdu nebylo koho podporovat, ale v těchto případech? To je neuvěřitelný pravěk, neschopnost, minimální odvaha a prozíravost. Prostě, další selhání svazu, které už nelze vzít zpět. 6
odpověděl(a)
Osobně nad tím přemýšlím už hrozně dlouho.Proč nehrají za naši repre mladí hráči?I tady už jsem to několikrát naťukával...Naprosto fantastický byl Luděk Bukač.Ten se nebál povolávat mladé hráče i když musel být pod hrozným tlakem Himla i ostatních papalášů.
Prostě na MS 1983 vzal Haška i Musila,oběma bylo 18 let.Růžičkovi 19.Na MS 85 v Praze bylo Pivoňkovi 19,Musilovi 20,Růžičkovi 21,Rosolovi 21,Kamešovi 21,Stavjaňa 21,Benák 23 atd....Poslední kdo byl na MS před dvacetinami byli Hudler a Hertl.Ještě Simon na MS v Praze.Jenže to jsou vyjímky potvrzující pravidlo.
Jandač se prostě bojí,je to alibista.Raději vezme starého hráče,aby mu nikdo nic nemohl vytknout.Už při nominaci na World Cup 2016 jsem čekal Vránu i Zachu jako náhradníky za Hertla a Krejčího.Jenže jeli Červenka a Birner...Proč?Nikdo neví.
Vránovi volal dvakrát Ručinský.Připrav se ,jedeš....pak bum a Červenka.To samý i s Birnerem.Pak se divme,že ty kluci tady na to dlabou...Jinak pane Zacho,moc hezky napsané a moc zajímavé.Díky.
, Studie výkonnosti dětí odpovědět
Pro mě velmi zajímavé téma. O pohybové neschopnosti a zdegenerovanosti dnešních dětí koluje spousta mýtů. Většina z nás bude asi velmi překvapena, když se podívá na výsledky rozsáhlé srovnávací studie profesorky Dvořákové u předškolních dětí. V roce 1977 byl mnoha tisícům dětí mezi 4-6ti lety po celé republice změřen skok z místa, hod míčkem a běh na 20 m, výška, váha, BIM.Výsledky pečlivě zaznamenány a roztříděny podle krajů a velikosti obcí. Po 33 letech byl test zopakován opět na několika tisících dětí. Překvapivě dnešní školkové děti nedopadly o nic hůře než ty před třiceti lety. Dnešní děti jsou o nějaký ten centimentr vyšší a těžší, o desetinku rychlejší a o pár centimetrů méně házely. Podstatný rozdíl se odehrál jen v lokaci výkonosti. Zatímco před třiceti lety dopadly výrazně lépe děti z menších obcí do 5000 obyvatel, dnes naopak prokazují lepší výkonnost děti z velkých měst nad 100000 obyvatel. To je celkem snadno vysvětlitelné. Ubylo spontálního pohybu, který si dříve dopřávaly hlavně vesnické a maloměstské děti a malé děti se hýbou hlavně na kroužcích a v děstkých koutcích, které jsou lépe dostupné ve velkých městech. V horších genech to tedy zatím opravdu není, propad zřejmě začíná až od vyšších tříd základních škol, kdy už děti mění pohyb za počítače.
http://www.hana-dvorakova.cz/Vyhodnoceni_projektu_HT.pdf

KAMEVÉDA



Facebook Kamevéda

Používáte socilní síť Facebook? Pokud ano sledujte stránku Kamevéda! fb

Sponzoři

Prolog2.jpg

DrillBook

Informace o DrillBook, jak objednat a slevový kod najdete v článku (stačí kliknout na obrázek)
drillbook

Náhodný obrázek

PRV-KOM03.09.jpg

Reklama

fuga mobilya