Olympiáda skončila - co nám přinesla?

Olympiáda

Doběhly poslední body a sekundy zimní Olympiády. Pokud budeme hodnotit medaile, jednalo se o nesporný sportovní úspěch. Zisk předčil očekávání, fanoušci si to užili a o to šlo především. Chybějící Koukalovou nahradila neuvěřitelným způsobem Ledecká. Udál se zvláštní paradox. Když se v deníku sport Janek Ledecký vyjadřoval k Olympiádě, moc jí nemohl přijít na chuť. Podle něj se jednalo o přeceňovanou událost jejíž skutečná sportovní úroveň nedosahuje na lyžích a snowboardu ani úrovně závodu světového  poháru, nicméně je to mediálně sledovaná akce a medaile z Koreje prostě má svoji cenu. Chápal jsem jeho rozpoložení, protože předpokládal pouhou účast v první třicítce na lyžích a bylo otázkou, zda potvrdí roli jasného favorita na snowboardu. Nemohl tehdy tušit, že udělá zlato ve sjezdu a dostane tím všechno do úplně jiného světla. Takže pro ni byla nakonec tato olympiáda pravděpodobně skutečným zlomem v kariéře. Otázka zní, zda se do budoucna ukáže, že to byl jen šťastný úlet a souhra štěstěny s náhodou, nebo se objeví vícekrát s lyžemi na pódiu a bude skutečně všestrannou sportovkyní a sportovní megastar. V každém případě, ten úspěch už jí nikdy nikdo nevezme a vždy to bude hodnoceno jako naprosto mimořádný počin

Jedním dechem otec Ledecký ještě dodal, že na Olympiádu jedou skutečně jen jednotlivci pro medaile, ti jsou pod obrovským tlakem, vše směřují za výsledkem, prožívají stres a jdou do závodu jako do války, a pak je tady velká většina sportovců, kteří se skutečně jedou pouze podívat na tuto mega akci, užít si života, družit  se a bavit se společně se sportovci celého světa, což je úplně jiná role a dimenze účasti sportovce.

Přiznám se, že už olympiády nesleduji zdaleka tak poctivě, jako před léty. Je určitě dobře, že taková akce existuje, zvlášť pro tzv. malé a individuální sporty. Mnozí jsou motivováni hlavně vidinou možnosti olympijského úspěchu a potřebují takové akce. Současně jsem z blízka poznal, že ČOV sehrává významnou práci při rozvoji sportu, výborně se stará o sportovce, například oblečení má skvělé provedení a kvalitu na všech olympijských akcích od mládeže po dospělé. Martin Doktor je skvělým manažerem a pro sportovce dělá maximum. Přesto, když byste se někdy dostali do přímého jednání s vedením ČOV o konkrétních projektech, zjistili byste, že i v tomto případě si každý tvrdě hlídá svůj byznys a ten je tím hlavním, třeba i na úkor nějakého přesahu s možností skutečné podpory budoucnosti českého sportu. I to je důvod mého ochladnutí a pouze okrajového sledování jinak zajímavé a významné sportovní události.

Zvláštní kapitolou byl olympijský hokejový turnaj. Ruský favorit byl degradován, pravděpodobně vzhledem k okolnostem zaslouženě, nikoliv však spravedlivě z pohledu jednotlivých hráčů, na jakéhosi anonymního účastníka bez rodokmenu a původu. Nevím, jak k tomu přišel takový Pavel Dacjuk a mnozí další. Nevím, kde vznikl problém nepojmenovat všechny viníky a svázat všechny do jednoho pytle. Tohle řešení jen prostě ukazuje krizi olympijského a světového sportu, která kdoví kde skončí. Pak tady byly podřadné týmy Kanady a USA, oslabené týmy Finska a hlavně Švédska, skvěle vedené Německo, a český tým, který bez mladíčků postrádal jakoukoliv zajímavost či odpovědné hospodaření s budoucností. Cítím s hráči, kteří se plahočili na kraj světa s cílem vystřílet si medaili, klobouk dolů před nimi, že to podstoupili a nevedli si zas až tak špatně.

Myslím, že problém byl mimo ně. Jak naprosto trefně prohlásil Vladimír Vůjtek starší, tento olympijský turnaj byl po sportovní stránce nejslabší akcí za posledních dvacet let. Naprosto s ním souhlasím protože jsem také přesvědčený, že tomu tak skutečně bylo. Přesto, což mě opravdu zarazilo, hodně lidí naše zápasy sledovalo. Hlavně těch, kteří se jinak o sport moc nezajímají. Spěchal jsem po chodníku k autu s telefonem u ucha, když jsem se dozvěděl, že už mám jít vyzvednout našeho psa, kterého jsem předtím odvezl na ostříhání srsti. A neznámá starší paní, kterou jsem nikdy neviděl, na mě volá: "Ani nemusíte volat, už prohráváme."

Koukal jsem za ní, až pak mi došlo, že hrajeme z Rusákama, tedy přesněji se sportovci z Ruska nebo jak to bylo. Celá ta mediální mašinérie se jako obvykle rozjela a někteří měli dojem, že se skutečně na hokejovém turnaji děje cosi mimořádného. Nevím, jak to vidíte vy, ale mě připadalo, že tím, že jsme skončili čtvrtí, se nic mimořádného neudálo, ale stejně bych to viděl, i kdybychom udělali zlato. Jen národ by to zřejmě viděl jinak, zaplnil by náměstí a napodoboval Nagano. Jenomže mezi těmi dvěma turnaji pořádanými tam daleko na straně vycházejícího Slunce nezeje pouze propast dlouhých dvaceti let, ale také obrovská kvalitativní propast, kterou jakoby se mnozí snažili smazat, zastřít či zpochybnit, což je až neuvěřitelné. Přesto, zdá se, že tento turnaj má přesto vítěze - Německo. Tento dobře vedený tým mohl slavit i titul, což by mohlo zažehnout vlnu zájmu o hokej v této zemi, kde lidi umí chodit na dobrý sport po tisících. Pokud by ucítili vzestup, a ten i stříbro určitě představuje, může to německému hokeji hodně prospět. A nám se možná ukazuje další silný vyzyvatel, který může být za nějaký čas nad naše síly. Němci už neudělali pouze jeden dobrý zápas, jako obvykle na velkých akcích. Dokázali vyřídit hned dva favority a způsob vedení jejich finálového zápasu proti Rusům ukázal, že jsou zase o krůček dál. To my bohužel, říct nemůžeme.