RODIČE SOBĚ

Pokus o záchranu celoročně nechráněné odnože "homo urbanus - člověk městský" - rodič sportovní

Na tomto místě se snažím sedm let poskytovat informace lidem kolem sportu, v prvé řadě rodičům. Považuji za svůj velký dluh, že tyto informace většinou směřovaly skrze rodiče dál do jejich dětí a práce s nimi. Bylo možná chybou nezabývat  se nikdy těmi, kteří jsou hlavním motorem českého sportu - tedy rodiči samotnými.

Světový sport, ten atraktivní, tedy profesionální, se v posledních dvaceti letech rozvíjel neuvěřitelným tempem, které nebylo v české kotlině zachyceno.  Navíc se přidala i řada dalších mínusů vycházejících z oblastí mimo i vně našeho sportu. Pokud chtějí někteří rodiče i v nové situaci konkurovat se svými dětmi v rámci atraktivních sportovních odvětví domácí, ale především světové konkurenci, byli většinou nuceni svým dětem se mimořádně věnovat na úkor svého osobního života. Často na úkor své vlastní kariéry, rodiny, vztahu, svých osobních ambicí a někdy dokonce i svého zdraví. Brzy ráno vstávat, před stadionem si dát cigaretku a uvnitř na zahřátí kávu z automatu, zmrzat osm měsíců v roce na zimních stadionech,  podnikat dlouhé cesty autem, později letadlem, občas to zaplácnout párkem v rohlíku, poněvadž nic jiného není k mání a klasická klobása představuje většinou na lepších stadionech sváteční vrchol rodičovské "sportovní i zdravé stravy." Je nutné poctivě odkládat penízky na stále dražší hokejky a brusle, lyže nebo tenisové výplety.

Pokud něco nefunguje, tak třeba prodat byt, aby bylo na přestup dítěte z klubu, kde to neumějí, do klubu, kde to dělají o něco líp, nebo si to alespoň v danou chvíli myslíme. To znamená prohloubit si vrásky a i po nocích se pořádně ohánět. Zajít si s kamarádem dvakrát týdně na tenis nebo volejbálek prostě nejde. Není na to čas, vlastně ani peníze a ona potřebná chuť a energie.

A tak jsou mnozí na konci tohoto mnohaletého martýria "vyplivnuti" notně opelíchaní a opotřebovaní, fyzicky i psychicky zdevastování s ohledem na  naše sportovního prostředí. To je stav zadělávající i na ty nejfatálnější zdravotní kolapsy.

A právě rodiči nacházejícími se v tomto stavu nebo se k tomuto stavu neomylně šinoucími bych se chtěl dneska maličko zabývat. Mám s tím bohaté zkušenosti, studoval jsem aktivně tuto profesi patnáct let z těch lepších i horších stránek, a jsem bohužel jedním z nich.

Nuže, když syn odešel do Kanady a vrátil jsem se zpět z Liberce domů, bylo práce dost, protože zahrada a dům za ty roky utrpěly svoje. Trošku se na to podívat, opatřit zásoby dřeva do krbu na zimu, začít výrazněji rozvíjet Kamevédu, poskytovat konzultace rodičům, školkám, školám, sportovním klubům, komunikovat s nimi po telefonu i e-mailu, psát další články, knihy, rozvíjet budoucí smysluplnou funkční strukturu Kamevédy, setkávat se se zajímavými lidmi, kteří mají schopnost posunout obzor v nějakém ohledu dál. 

Při tom všem jsem najednou zjistil, že fyzická stránka se nachází ve velice zbědovaném stavu. Nebudu zabíhat do detailů a hovořit o opravdu vysoké bolestivosti některých částí těla - pohybového aparátu, téměř zralých na operaci. Několik měsíců jsem se v tom plácal bez nějakého systému a výsledku, až mi konečně blesklo hlavou, že přece ony funkční principy výchovy dětí jsou velice dobře aplikovatelné na dospělé a dokonce i na docela obstaróžní ročníky.

Více o tom v knize "Strategie úspěšné výchovy," kde rodičům věnuji celou kapitolu.

A tak jsem si udělal plán a hned ten den jej začal plnit. Východiska bych shrnul do následujících bodů:

Analýza

Tělo zchátralé a zanedbané. Stejně jako naše rodinná firma sloužila během posledních  patnácti let pouze k tvorbě peněz, které byly obratem vráženy do rozvoje dětí bez toho, že by byla část investována zpět do rozvoje firmy, tak i my rodiče jsme na sebe pohlíželi jako na nezničitelný nástroj sloužící k podpoře dětí bez nároku na nějaký "zpětný servis a údržbu." Výsledek takového přístupu byl zřetelný na první pohled.

Dospěl jsem k názoru, že bude nutné přebudovat stravovací návyky i celkovou životosprávu, vyčlenit si minimálně hodinu denně na sport. S ohledem na stupeň devastace i opotřebení bylo jasné, že nelze cokoliv uspěchat nebo aplikovat jednostrannou zátěž. A že bude třeba obrnit se velkou trpělivostí, vytrvalostí a nic neuspěchat.

Podobně jako v Kamevédě jsem vsadil na komplexnost a všestrannost, abych předešel mikrotraumatům a poraněním.  Proto jsem činnosti nejprve střídal v pěti cyklech:

- cyklistika

- výběhy do přírody

- atletika

- posilovna

- míčové hry

Bylo mi jasné, že nejdůležitější bude překonání svízelných začátků, kdy se tělo brání laktátu, vlastně jakékoliv aktivitě a  dokáže k tomu využít palety velice nepříjemných pocitů, kterými nás zaplaví a snaží se odradit "mysl" od takových "hloupých nápadů." V tom momentě se ale musí ona mysl, která člověka zdobí a dělá z něj to, čím by měl být, stát nesmlouvavým diktátorem, který den po dni vyšle neoblomný signál:

O tom, co se bude dít, rozhoduje má vůle!!! Ne moje slabosti, ne lenivost a povrchní pocity!!!

Ty, moje tělo, to neřeš a zabývej se jen tím, abys splnilo moje záměry, abys sílilo, fungovalo  stále lépe bez ohledu na ten hrozný věk. A věz, že v tom za nějaký čas samo najdeš rozkoš a zalíbení a pochopíš, že je to přece ta nejlepší volba i pro tebe.

A hle, uplyne krátký čas, netřeba léků ani operací, najednou vše funguje možná lépe než před dvaceti roky...

Dále už další pokračování kapitoly...

Obsahuje vlastně tvrzení, že stejně jako děti se mohou zlepšovat v různých oborech nebo minimálně zlepšovat kvalitu svého života i starší a staří lidé. Potřebují k tomu pouze pevnou vůli, silnou víru a alespoň nějaký pravidelný systém, který budou schopni dlouhodobě dodržovat. V tom případě mohou být odměněni i funkčností a výkony, kterými by nepohrdli mnozí mladí lidé před třicítkou.

Proč tento článek píšu je zřejmé. Chci se podělit o zkušenost, že tento způsob myšlení  a ovládání svého života funguje. Funguje bez rozdílu věku, pohlaví i vyznání téměř po celý život.

Vedu si tabulky svých počátečních i současných výkonů. Je až neuvěřitelné jaký pokrok je možné v relativně krátké době dosáhnout.  Ve věku před padesátkou to žádné překvapení není, ale je příjemné zjistit i později, že člověk, dokud žije, je stále pánem svého osudu a svého života i jeho kvality.

Alibistickou motivaci takového snažení spatřuji v tom, že bych nechtěl být na jaře, pokud se synem opět budeme provádět nějaké společné tréninky, pouze trapným a neschopným, ale naopak funkčním sparingem v alespoň některých ohledech.   Ale ta skutečná motivace je mnohem hlubší. Je to touha opět se rychle rozběhnout, pocítit tu nádheru a vítr ve vlasech. Jít do schodů a ještě přitom povyskočit místo toho, abych trnul, kde mě zase píchne nebo  kdy se mi jedna z noh podlomí.

Po dojmu z této nové zkušenosti jsem přesvědčený, že zvlášť starší rodiče a lidé obecně vyklízejí příliš brzy své pozice, poddávají se rezignaci či lenosti a akutní problémy řeší drogami, alkoholem, pilulkami, dietami či operacemi, které je ale v konečném důsledku ještě víc otupí a ještě víc vtáhnou do světa nefunkčnosti a prohlubující se závislosti na pomoci, kterou většinou vlastně vůbec nepotřebují.  Prostě jen nejsou  ochotni ještě včas sami sobě vybudovat program, který může na počátku vyznívat dost nepohodlně, ale po nějakém čase může za odměnu odstranit všechno to marodění, bolesti, závislost, operace a ... rezignaci na všechno.