Ronaldova poprava a česká olympijská bída

Nepotrestání útoků na Ronalda, to považuji za naprosté selhání  FOTBALU

Češi poskládali nejmenší výpravu na Olympiádu v historii

     Tak jsem z toho trochu na rozpacích, raději se vyjadřuji až s odstupem více dnů, ale stále to zklamání ze mě nevyprchalo. Byl jsem svědkem naprosto jednoznačného fandění komentátorů i bývalých hráčů a odborníků favorizovanému týmu Francie ve finále mistrovství Evropy. I moji blízcí fandili Francii, máme tam řadu skvělých přátel, o to bylo vše jednoznačnější. Navíc stál proti trikolóře v dresu druhého finalisty manekýn Ronaldo, který se mnohým zajídá tou neuvěřitelnou zahleděností sám do sebe. S těmito pocity jsem jako většina ostatních zasedal natěšený k obrazovce.

Ale už po chvíli se to začalo měnit, některé zákroky tolerované domácímu týmu začaly zavánět jeho protěžováním, a to se mi tedy vážně moc nelíbilo. Potom přišel onen fatální faul Payeta na Ronalda, který mě doslova rozlítil. Jednak z důvodu, že se nad tím rozhodčí ani nepozastavil, ale především z důvodu záměru a celkového vyznění toho faulu. Byl jsem frustrovaný i tím, že komentátoři jakkoliv početní a erudovaní v  tom nic zákeřného ani úmyslného nespatřovali.

Z hlediska režie utkání to byl ze strany favorita krok, který má svoji logiku a dá se pochopit lidmi, kteří jsou schopni pro vítězství svých barev udělat naprosto všechno. Vyřadit základní článek síly soupeře ze hry a pak ho dorazit - v tom bylo možno spatřit Napoleónův rukopis a geniální strategii, se kterou lze najisto dokráčet pro vítězství.

Nepotrestat to, dokonce z toho mít vnitřní radost, to považuji za tragédii. Jsem v těchto ohledech hodně ostražitý po dvaceti letech pobytu ve vrcholovém mládežnickém sportu a okamžitě zbystřím, když je ve hře cosi podobného - odstranit důležitý článek síly soupeře vyřazením hráče ze hry. Tohle byl jasný a zřetelný krok tímto směrem, sledoval jsem to ze záznamu opakovaně. Dělat takový sport postrádá smysl.

Po tomto okamžiku jsem se cele odvrátil od Francie a držel palce slabšímu a sportovně horšímu týmu. A světe div se, i fotbaloví bohové se nad ním slitovali - byli asi stejného názoru. Poražený a uplakaný Ronaldo nakonec zvedl pohár nad hlavu, on byl tím zraněným - ale také vítězem.

Cítil jsem radost z toho vyústění dramatu, ale pociťoval určitý zmatek, že jsem s tímto názorem úplně sám. Až druhý den jsem potkal bývalého fotbalového rozhodčího a s ulehčením se ujistil, že se na to díval mýma očima. Uf, jaká úleva, že zas nejsem úplně osamocený a cosi si namlouvající blázen.

Vůbec to nechápu. Každý sport potřebuje ikony. Nejlepší hráče, třebaže občas i sobce, kteří plní stadiony, pokladny klubů, kteří prodávají dresy a reklamní předměty s fanšopů po tisících. Plní titulní stránky, překonávají rekordy. Táhnou sporty dávající chleba tisícům lidí dopředu, bez nich to nejde. Je třeba je chránit, protože ty průměrné nosiče vody najdete všude - na ty sedmdesát tisíc lidí do ochozů nepřijde.

Také vím, co to stojí za úsilí a kolik let práce je třeba k tomu, aby se podařilo vychovat kvalitního sportovce.

Dovolit takové nesmyslné sportovní popravy vždy představuje selhání systému, neúctu a velké škody.

.............................................

Ústup českého sportu z výsluní byl opět stvrzen dalším pádným důkazem. Na Olympiádu se neprobojoval jediný kolektivní sport, takže naše výprava je nejmenší co do počtu v historii našeho sportu.

To extempore s Martinou Sáblíkovou a schopnostmi lidí v Českém svazu cyklistiky tomu dává výmluvnou korunu.

I tohle jsou rekordy - ty smutné. Je to první splátka daně naší hlouposti a neomezenému drancování sportu za poslední čtvrtstoletí. Pokoušet se v této zemi o Kamevédu může vyznívat až absurdně.

Přesto bych chtěl vyjádřit přesvědčení, že česká rodina je stále nezlomná a nezdolná. Stále u nás jsou skvělí rodiče i několik skvělých trenérů, kteří ještě dokážou dělat zázraky.

Dnes možná je naše prostředí mizerné, zkažené a bídné. Ale v těchto dnech narozené děti už snad budou žít za pár let v jiném světě, který se snad nakonec vzpamatuje, poučí a provede sebereflexi.

Jen to asi nepřijde samo - budeme tomu muset všichni trošku pomoct.