Kamevéda

Menu

Odkazy

Uživatel

Počítadlo

Reklama

Kategorie: Domů, Články a komentáře

SPORTOVNÍ DĚTI. RODIČE TO PŘEHÁNĚJÍ ?

Chtěl jsem původně začít na těchto stránkách s trochu jinou tématikou, ale protože na stránkách mladého hokeje se u návštěvníků mých stránek rozvířila živá a víceméně negativní výměna názorů a reakcí, a protože to vůbec není nezajímavé téma, rád bych zareagoval na některé výroky a spolu s tím i na další názory, většinou napadající moji sportovní filozofii a vedení syna ke sportu způsobem, který velká část rodičů není schopna a ochotna rozchodit. V prvé řadě musím říct, že si za svou cestou stojím s velkou jistotou v tom smyslu, že je to cesta správná, konkurenceschopná a smysluplná.

Nejprve uvedu fakta, která jsou někdy výstižnější než stránky subjektivních názorů.

1. Nesleduji žádné zdravotní komplikace. Už více než 4 roky nechyběl Pavel Zacha ml.ze zdravotních důvodů na jediném hokejovém tréninku. Tedy žádná zlomenina, tříslo, natažený sval, vyčerpanost, alergie, rýma, chřipka, nic takového. Vynikající odolnost organismu. Pokud proběhla týmem epidemie, Pavla se nikdy v posledních 4 letech nedotkla. Lékař, sportovní specialista, konstatoval v létě naprosto perfektní zdravotní stav.
2. Výška 163, váha 59 kg znamená v tomto věku nadprůměr, při porovnávání soupisek se jedná o průměrné hodnoty hráčů ročníku 1995.
3. Počet tréninků v týdnu synovi nenutím, on by ale většinou nejraději trénoval i čtyřikrát denně na ledě, pokud bych to dovolil. Na konci sezóny je nešťastný z toho , jak vydrží několik měsíců bez hokeje. Není chudák, hokej má prostě rád.
4. Nehokejové tréninky navíc, ty právě představují ochranu organismu před jednostranným přetížením a vytváří komplexní kondici a vybavenost.
5. Protože sleduji každý trénink a zápas, mám perfektní přehled o aktuálním stavu a mohu okamžitě zareagovat vysazením tréninků navíc a odpočinkem.




Tady jsou mé odpovědi na otázky , se kterými jsem se setkal :

„ Ten tvůj kluk nemá na ulici žádné kamarády, ničíš mu mládí !“  
   
  Tohle jsem slýchal dříve od některých lidí ve svém bydlišti nebo v diskusích s rodiči tzv. „normálních děti normálních rodičů“. Odpovídal jsem tak, že na ulici mají děcka spektrum kamarádů rozdílného věku, vychování, závislostí, schopností atd. a rodiče často nemají ani potuchy o tom, kam se jejich potomek řítí, čím se zabývá, s kým se stýká, pod jakým vlivem je. Ale je to tak sladce pohodlné, že někteří páni rodičové? Mít tolik času na svoji práci, koníčky, přátele. 
  Na druhé straně se nachází dítě stále v doprovodu rodičů, chodí na tréninky, kde je v kolektivu přiměřených chlapců se stejnými zájmy, ve škole má zase stejně staré kamarády, v tenisu a jiných sportech , na soustředěních, to samé. Dítě sportující na plný plyn se setkává se spoustou kamarádů v klubu, cestuje po celé republice, po celém světě, získává o něm představu, poznává nové lidi a zvyky. Má prostě tolik adekvátních kamarádů a zkušeností, že se o tom dítěti z ulice nebo od počítače či televize ani nezdá. Na kamarády, se kterými dítě prožívá spoustu příhod, cest, zápasů, soustředění i zahraničních turnajů, prostě jednoznačně vede dítě organizované a trochu vynikající v nějakém sportu nebo jiné činnosti.
Nejčastěji jsem byl moralizovaný od rodičů, kteří se o své děti zas tolik nestarali, na prvním místě měli své potřeby, zájmy a požitky. Prezentovali to tak, že oni své děti mají rádi, proto jim nechávají volnost, aby se samy rozvíjely. Ale, není to tak trochu naopak ?

Další můj dřívější kamarád mi jednou vpálil tuto větu : „Já nemám rád rodiče, kteří dělají všechno pro to, aby je děcka jednou živily !“ Nadechl jsem se k odpovědi, ale spolkl jsem ji, rozhovor ukončil a už v něm nikdy nepokračoval. Pochopil jsem, že ten člověk je natolik názorově vzdálený reálné situaci a světu ve kterém se my pohybujeme, že by bylo velmi obtížné ho o čemkoliv přesvědčovat. Bylo by to plýtvání silami. Podobní lidé si neuvědomují, jaké obrovské finanční prostředky výchova sportovce na takové úrovní ročně stojí, jak se musí změnit celý chod rodiny, kde je sportu vše podřízeno, že rodiče nebo alespoň jeden z rodičů musí zanechat všech svých zálib, sportů, přátel a vše věnovat jenom dítěti. Jedná se o těžko představitelnou lidskou oběť, kterou snad člověk může věnovat jenom svému dítěti a která se asi nedá už nikdy v budoucnu ničím nahradit. Snad jenom tím, pokud to dítě může žít úspěšný a spokojený život a pokud ta práce přinese pro to dítě nějaký efekt.. A protože vím z vlastní zkušenosti, že pro mladého muže je role úspěšného sportovce skvělou životní zkušeností a náplní, připadá mi smysluplné dělat maximum pro to, aby se mu jednou jeho velký sen splnil. Pokud bych mohl žít znovu a měl možnost výběru, vybral bych si přesně tohle. Co může být lepšího něž mít svého největšího koníčka jako povolání. A s postupem času, jak syn dostává rozum, uvědomuje si, co všechno pro něj s manželkou děláme, začíná projevovat i vděčnost a uznání. Ale tohle jsem nevymyslel já, tohle si můžete přečíst ve vzpomínkách těch úspěšných
  Rád bych z povzdálí sledoval jeho počínání, případně úspěchy, a asi bych těžko mohl být spokojenější. Ale protože úspěch ve sportu se nedá na sto procent naplánovat, rodič musí být připraven i na jiné varianty, ve kterých by si ale pracovité a dobře vedené dítě jistě poradilo. Netvrdím tedy, že můj syn jednou jistojistě bude superhokejista, ale jsem pevně přesvědčený o tom, že z podobně náročného prostředí vzejdou další noví skvělí sportovci budoucnosti. V kolektivním sportu jakým hokej je se v mládeži dá s výsledky velmi dobře manipulovat. Když dáte průměrného hokejistu mezi dva vynikající, pozvednete třeba ve výcenásobcích jeho statistiky, to samé jde udělat obráceně. V atletice, plavání či v tenise se takovéto diskuse nevedou. Tam prostě dítě, které trénuje 4x víc než soupeř, vyhraje dvakrát 6:0 a další debaty jsou naprosto zbytečné. 


Další aktuální otázka. Ty to dítě zničíš, kdo ti takové dávky doporučil ? To dítě je robot… Jak může mít 12 tréninků v týdnu ? Nemám Vám tyto otázky za zlé. Vyplývají z toho, v čem jsme žili před rokem 1989. Když jsem navštívil knihovnu lékařské a pedagogické fakulty v Brně v roce 1996 s cílem najít podklady pro výchovu dítěte ke sportu v nejútlejším věku, strávil jsem tam spoustu hodin s téměř nulovým efektem. V Praze jsem něco našel, ale jako nějaké komplexní vodítko to určitě nestačilo. Když to zjednoduším. Naši socialističtí vědátoři se vyhýbali jakékoli obhajobě rozvíjení dětí v útlém věku, protože by je odborná zkostnatělá a naprosto zaostalá kritika starších a vlivných kolegů ukamenovala ještě horším způsobem, jako to někteří udělali se mnou na stránkách mladého hokeje. Obhajovat sportovní rozvíjení dětí třeba ve dvou letech si nedovolil nikdo ani ve snu, protože by nevydržel na svém místě do druhého dne.
  Stačilo ale najít publikace amerických autorů devadesátých let, a hle, tady se najednou tvrdí něco neuvěřitelného. Že totiž potenciál dětí, v tomto případě sportovní , lze z 90% ovlivnit do tří let věku !!! V dalších letech už lze ovlivňovat pouze zbývajících 10 %. Tak jsem se začetl a uvěřil. Protože tyto logické závěry do sebe krásně zapadaly, do všeho, čím jsem prošel a co popisovali mimořádně úspěšní sportovci. 
Jednou z věcí, kterou jsem udělal před tím, než jsem začal své děti vést k vrcholovému sportu, bylo prostudování životopisů elitních sportovců nejrůznějších sportů. Ještě před narozením syna. Cílem tohoto studia byla odpověď na zásadní otázku. Vznikla kvalita špičkového sportovce jako dar z nebes, jako náhoda, jako něco čím je někdo obdařený a někdo nikoliv a nedá se s tím nic dělat ? Naprosto jednoznačná odpověď zní: Nikoliv ! Studoval jsem špičkové atlety , tenisty, hokejisty… Ti špičkoví se dopracovali ke svým úspěchům téměř do jednoho tím, že v určitém dlouhém období pracovali mnohonásobně více, než jejich konkurenti. Tak například ten „Největší“ Great One Wayne Gretzky. Hokej hrál od DVOU let, k tomu vynikal v pěti dalších sportech, hlavně v lacrosu. Při popisu počtu hodin, které ještě v předškolním věku strávil na ledě, by šli mnozí rodiče do kolen. Jeho táta mu potom raději pořídil ledovou plochu přímo na zahradě, aby nezmrzl a mohl se na něj dívat z okna, jak malý Wayne bruslí a střílí a bruslí od odpoledne do noci, každý den. A Wayne nejenže se nestal mrzákem, ale normálně vyrostl a v dospělosti „hrál docela obstojně hokej“!!! 
  Jarda Jágr je pověstný zase tím, že dělal až 2000 dřepů denně. Dělal toho mnohem víc, ale při tom čísle by ho někteří rodiče také viděli na invalidním vozíčku. Ale Jarda ne, trochu vyrostl, navíc se ten hokej nakonec taky trochu naučil a i nějaký ten bodík v Americe zaznamenal do statistik NHL.
  Boby Holík, svého času nejlépe placený hráč NHL prošel v mládí docela tvrdou školou. Mě upoutala hlavně ta tisícovka vystřelených puků, kterou v létě denně vystřílel. Taky čtyřstovka zaběhnutá pod minutu mě hodně zaujala. S Jardou Holíkem jsem se několikrát bavil na tohle téma, které mě mimořádně zajímalo. „ Boby byl klidně za den třeba 4x na ledě. Je fakt, že jeden trénink byl intenzívní, jeden třeba volnější a při dalším si třeba jenom hrál s pukem v rohu. Na naše téma má Jarda jasnou odpověď. Ty srágory, který na to nemají, ty by se stejně nakonec sesypaly. Ti , co za něco stojí, ti vydrží všechno ! Pozor. Musí taky odpočívat. Já jsem Bobymu hodně naložil, ale když jsem viděl, že je unaveném, tak jsem mu dal odpočinek Klidně týden jsem ho nechal se válet na posteli, i čtrnáct dní jsem ho nechal odpočívat.“ S odstupem času zjišťuji, jaká moudrost a zkušenost byla v těchto několika větách, pokud je člověk správně pochopí. A že Jardova výchova byla efektivní a úspěch Bobyho nebyl náhodný svědčí i dcera Andrea, která byla vychovávaná podle stejné šablony a vyhrála juniorský Wimbledon. 
  Dominik Hašek, v mládí na něj brácha střílel tenisákem, futra od dveří soužily jako branka. Dominik tvrdí, že třeba o víkendu takto doma chytal třeba 6 až 7 hodin, a nechtěl přestat. To se potom těžko dává gól brankáři s reakcí vycvičenou stovkami hodin takového výcviku navíc.

Takto bychom mohli pokračovat k tenistům, kde se nachází úžasný poznávací materiál, ale to bychom se dostali na mnoho stránek. Ivan Lendl dokázal trénovat až devět hodin denně, Boris becker tvrdil, že práce je v tenisu na prvním, druhém a třetím místě.

  Člověk se v životě řídí především vlastními zkušenostmi. Ty moje zní takto: Pokud nejste připravení na špičkové úrovni, čímž jsem si prošel, jste stále zranění. Jednou se mi podařilo vykloubit si oba kotníky v rozmezí jednoho týdne, takže jsem měl sádru na obou nohách. Moje trénovanost byla mizerná Ale potom jsem také prošel několikaletým obdobím, kdy jsem začal trénovat ráno v sedm a skončil jsem v bazénu večer v 10 hodin. A světe div se, v takovém stavu kterému říkám absolutní trénovanost, se člověk může pustit do jakékoliv střeštěné akce vysokohorským výstupem počínaje a maratonem konče a výsledek je ten, že zaznamenáte výborný výkon a druhý den o tom ani nevíte. Tělo, svaly, nic není poškozeno, dokonce ani namoženo, prostě se jede dál. 

  Všechno se dá s dítětem dělat, chce to jen najít způsob jak. Řeknu příklad. Rozhodnutí jet s pětiletým děckem na kole bez přehazovačky 50 km bude asi každému připadat jako hloupý nápad. Dá se to skutečně pojmout tak, že dítě přetížíte, ono nedojede do cíle a způsobíte mu negativní zážitek, který ho poznamená v dalších letech. Ale dá se to udělat i tak, že nic podobného nenastane, všichni jsou spokojení, a dítě získá velkou sebedůvěru ve své schopnosti. Když bylo Pavlovi 5 roků, přihlásil jsem nás za jeho nadšeného souhlasu a hlasitého nesouhlasu manželky na 50 km závod na kole. Organizátoři byli nadšeni, že mají nejmladšího účastníka a ujišťovali mě, že stačí z trasy zavolat a přijedou pro nás. Vyrazili jsme, syn na malém kole bez přehazovačky , já na velkém kole s ještě větším batohem na zádech. Byl počátek června, krásný den. Asi po sedmi kilometrech jsme zastavili, syn se musel vyzout, rozložil jsem mu deku na trávu, z malé ledničky v batohu jsem vybalil ovoce, rohlíky, sladkosti, a mladej se válel po dece a užíval si piknik. Za čtvrthodinku jsme vyrazili dál a všechno takto několikrát zopakovali, až jsme po zhruba šesti hodinách dorazili do cíle. Mladej naprosto v pohodě. Naložil jsem kola na auto a odjeli domů. Doma nás vyzpovídala manželka, záhy jsem měl telefon od babičky, která mi řádně vyčinila, co mě to napadlo a já jí popravdě vylíčil situaci. Musel jsem říct, že já ležím na gauči a nějak moc se nemůžu pohybovat, zatímco mladej jezdí na ulici na kole a dost tam vyvádí.

Co se týká uzavírání růstových štěrbin, tak ty se, pokud vím, uzavírají silovým tréninkem. Tzn. silovým cvičením s činkami o maximální váze. Případně jinou silovou extrémní zátěží.
Nic podobného jsem nikdy s dětmi nedělal, vzhledem ke skladbě tréninků nemám z podobného rizika obavu. Musím ale podotknout, že věnuji maximální pozornost životosprávě a dostatku spánku, hodně investují do výživy i regenerace. Bez toho by to asi nešlo.

  Závěrem chci poznamenat, že jsem pevně přesvědčen o správnosti toho, co dělám a když se ohlédnu dozadu, nevím, jestli bych s odstupem času něco změnil. Asi ne. Tvrdá práce je cesta vzhůru ve všech profesích sport nevyjímaje a za tím si stojím. Na tomto místě mohou najít nějakou inspiraci lidé, kteří smýšlejí podobně. Těm ostatním neberu jejich názory, neurážím je a přeji jim, aby je i ta jejich cesta jednou někam dovedla.

print Formát pro tisk

Komentáře rss

Přidat komentář >

, - odpovědět
Dobrý den,
musím reagovat 1
Pročítám Vaše stránky a nestačím se bavit tím jak lidi krásně vulgárně útočí 4 .

Osobně jsem rád za to co jsem si od Vás zatím přečet.

Hlavně jsme zjistil, že nejsem s manželkou blázen 3 a že je dobré myslet hodně vysoko.
Každý rodič sám pozná na co dítě má a jak moc je pohybově zdatné již od útlého věku. Syn nás překvapuje již od doby co začal chodit. Je velmi aktivní co se týka sportů o proti svým vrstevníkům. V 16měsících stál poprvé na kačenkách a nechtěl je sundat. V létě na 2narozeniny jsem ho vzal poprvé na led a nikdy předtím jsem neviděl větší nadšení vlastního dítěte. Bylo mu jedno, že spadl, že to nejde, ale pořád chtěl bruslit. Dnes má 2,5roku a z ledu pořád chodí s brekem, že chce bruslit. Bez breku ho dostanu dolů jen když vyjede rolba. Samozřejmě, že jsme řešili otázku jestli to není brzo. Osobně jsme šel k ortopedovi, (kde se chodí s prckama na kontrolu kyčlí) s otázkou, jestli mu neublížíme. Byl jsem mile překvapen co jsem se dozvěděl. Podle doktora nemáme bránit dítěti s žádným pohybem, který sám vyžaduje. Na ledě jsme 4xtýdně 1h-1,5h a kdyby bylo na Dítěti jsme tam ještě častěji.
Jen pro představu jaký je to blázen už v tak nízkém věku. Od ježíška chtěl puky, branku a hokejku nic víc ho nazajímalo. Přece mu nebudeme bránit 3

Pěkný den
, Sranda odpovědět
Kluka jsem dal před 2 mesíci na hokej (v 6 letech poprvé postavil na led) a od te doby jen žasnu. Myslím, že toto může pochopit jen někdo, kdo byl zasažen vr. sportem, nebo kdo je dostatečně inteligentní a dokáže vstřebat, že výjmečný sportovec se nezrodí stejně jako zpěvák. Prostě to je o koncepci trénovaní u mnoha sportů od útlého věku.

Vaše články jsou super i když si jen defakto čtu většinu svého názoru.

PS: Když jsem se rozhodl dát kluka na hokej a řekl jsem, že hledám podmínky kde dostane základ pro vr. sport, připadal jsem si tam jako kreten. 3 Takže mu je začínám vytvářet sám s poznatků co se dočtu a čerpám ze svého mládí z jiného vr. sportu.

Tak držím palce a jen doufám, že naše cesta bude hladší než ta Vaše.

PS: Za rok už budu alepoň taky umět pořádně bruslit 3 díky sekundárnímu trenování vedle dítka 2.
, - odpovědět
To si sem snad píše ten Zach sám jinak není možné že by někdo reagoval na takovou píčovinu..... 8
odpověděl(a)
Tohle není čtení pro nicky co nic v životě nedokaží.
, knsdfv odpovědět
TO JE TAK STRAŠNĚ TRAPNÉ SMAŽTE TO!!!!!!!!!
odpověděl(a)
souhlasím s Kaslik-TO JE TAK STRAŠNĚ TRAPNÉ SMAŽTE TO!!!!RODIČE PROBERTE SE!!
, - odpovědět
Dobrý den,

už pár hodin si to tu pročítám a jsem velice nadšená obsahem
em.Máme syna o 4 měsíce mladšího,než je ten Váš a hokeji se věnuje od 5 let. Vzhledem k tomu,že u něj byla indikována porucha aktivity a vyžaduje si časté tréninky na ledě (každopádně jich není tolik,jako u Vás) i nám se stávalo,že
e,nás okolí obviňovalo z přetěžování dítěte.Takže asi není těžké pochopit,když jsem se cítila provinile z pocitu,že by syn s nadšením uvítal více "hodin" na ledě i suchu.....Je opravdu velká škoda ,že v ČR neexistují sportovní centra o jakých jste se již zmínil- zejména když samo dítě má nezvykle velký zájem o sport.Jinak s Vámi téměř ve všem souhlasím. Přeji mnoho dalších úspěchů. S pozdravem DM
, - odpovědět
Dobrý den.
Tak jsem si pročetla téměř vše na Vašem webu a jsem ohromena.Také se mému synovi snažím dát co nejvíce.Aktivně trénuje od necelých čtyř let 4x1,5hodiny týdně na ledě plus hodina atletika plus ostatní zájmy,jezdí na kole,neustále běhá po zahradě ale to je oproti Vašemu synovi jen zrnko z celého pytle.Knihu Buď fit s Arnoldem jsem si po přečtení článku koupila v bazaru.Jsem na ni dost zvědavá.Je pravda že muj syn je astmatik a co chodíme na hokej je bez příznaků.I jeho odolnost ze zvedla.Zatímco jiné děti neustále marodí,on je zdravý jako řípa.Zatímco ostatní tráví hodiny u PC,televize a ,,plejstejšna,, náš kluk je tráví na zimním stadiónu a venku.Malému je zatím teprve pět.Jediné co poslední dobou pozoruji je že netrénuje naplno a je trochu apatický.Hodně úspěchů přeje MM.
odpověděl(a)
Velmi děkuji za váš komentář. Pokud se Vám na tomto místě daří najít nějakou inspiraci, nápady a podněty do Vaší práce se synem, a pokud se najde takových rodičů víc, má určitě smysl tuto práci dělat a dělit se s ostatními o názory a zkušenosti. Držím Vašemu malému hokejistovi palce. Určitě bude důležité najít příčinu jeho současné apatie k trénování. Může to mít celou řadu příčin od vztahů mezi dětmi, k trenérovi nebo se jedná o nedostatek motivace, únavu atd. To je další velmi zajímavé a důležité téma k řešení pro každého rodiče.
, - odpovědět
Dobry vecer,přátelům ledního hokeje,měl bych jen jednu připomínku k tomuto článku,nesmíte zapomínat,že žijete v Č
eské republice a tady se tyto věcí necení a ležíte spoustu lidem v žaludku , když o tom tak polemizuji.Za mou osobu musím říct,že razím podobnou cestu života.Na toto téma s Váma budou souhlasit lidé se stejnou filosofií a přístupem k životu, další podstatnou věcí je,že kluci chtějí a proto tohle podstupujeme všichni i rodiny.Jěště musím říct,že se to klukům vyplácí.pokud budete mít zajem o výměnu sportovních názorů,jsem nakloněn jakékoli komunikaci.dobrou noc
odpověděl(a)
Děkuji mnohokrát za váš komentář, po těch prvotních reakcích oceňuji dvojnásob kladnou reakci. Mým cílem byla v prvé řadě výměna názorů podobně smýšlejících lidí. O další komunikaci mám samozřejmě velký zájem a těším se na ni.

KAMEVÉDA



Facebook Kamevéda

Používáte socilní síť Facebook? Pokud ano sledujte stránku Kamevéda! fb

Sponzoři

Agados2.jpg

DrillBook

Informace o DrillBook, jak objednat a slevový kod najdete v článku (stačí kliknout na obrázek)
drillbook

Náhodný obrázek

McR MARTINEC,LENER.jpg

Reklama