4.9.2018
Dnes už to nikdo nemůže zlehčovat, český sport sídlí ve starém domě z první republiky, který pomalu ale jistě přestává být obyvatelný a akceptovatelný jeho obyvateli - sportovci. Požadované nájemné neodpovídá poskytovaným službám, a tak dochází ke konfliktům, mnozí vybydlený dům opouštějí. K těm konfliktům docházelo vždy, ale dřív se je dařilo skrývat před veřejností.
Už ani nezabírá spolehlivá psychóza osvědčeného a roky fungujícího zastrašování. Sportovci věděli, že pokud se ozvou, už si u nás neškrtnou. Majitelé systému drží pospolu a s rebely dokázali vždy demonstrativně vyběhnout, takže ostatní přešla chuť provádět něco podobného. Fungující systém jedněch proti druhým se ale začíná hroutit a už i největší naivky začínají chápat "Kdo je Kdo" v našem sportu.
Nemá smysl zabývat se fotbalem a hokejem, to jsou samostatné kapitoly, které by každá zvlášť poskytla materiál pro řadu knih. Ale zřetelné pnutí a nespokojenost vládne i v dalších sportech. Mezi házenkáři, basketbalisty, velkými problémy i vztahovými turbulencemi prošli volejbalisté. Koulař Staněk poodkryl v televizním studiu během nedávného ME k nelibosti Roberta Záruby nefunkční soukolí české atletiky, obrovský až trestuhodný amatérismus, který se pak podepisuje na rozpoložení, zdraví i výkonech reprezentantů. Od svých známých v tomto specifickém atletickém světě vím, že také nominace do repre výběrů u mládeže je kolikrát jen pro ty se silným žaludkem. To je mírně řečeno zvláštní, vždyť centimetry a sekundy nelze popřít ani okecat.
Při ústupu českého fotbalu a hokeje z výsostných pozic se fanoušci vrhli na biatlon jako na spásu. Po určitý čas fungoval naprosto skvěle, ale pouze do okamžiku, než se jeho největší sportovní i mediální megahvězda svěřila s tím, jak skutečně vnitřně prožívala svoji kariéru. To už v době, kdy ji - naprosto nečekaně pro nezasvěcené, předčasně pověsila na hřebík. Mnozí se domnívají, že náš biatlon díky tomu - vztahům v našem sportu, už nikdy nebude tím fenoménem, kterým byl za éry Gabriely Soukalové, později Koukalové. Mnozí se smáli její naivitě sálající s jejích rozhovorů na kameru, ale považoval jsem ji pro její až vražednou upřímnost za jakési osvěžující zjevení, které tak kontrastovalo s realitou a nucenou neupřímností našeho sportu. To jsem ještě netušil, jak brzy jej tato křehká povaha opustí.
Potom tady máme rychlobruslení a další vzpouru sportovkyně proti těm z druhé strany. Příběh Karolíny Erbanové a ukončení její kariéry je spojeno s osočením reprezentačního trenéra, který má nést hlavní vinu na tomto rozhodnutí. Toto je pro mě specifický případ, protože jsem před léty občas diskutoval s příbuznými Karolíny o její budoucnosti. To bylo v době jejího mládežnického zrání, které ale dávalo naději na kariéru snad ještě výraznější, než která dosáhla první dáma českých dlouhých nožů. A o pár roků později jsem se osobně setkal k rozhovoru v restauraci ve Žďáře přímo s trenérem Novákem. Plánovali jsme setkání tak na hodinku, nakonec z toho bylo pět hodin zajímavé diskuse. Ale už tehdy mi bylo jasné, že dny Karolíny jsou sečteny. Měl jsem dojem, že Petr Novák jí její odchod do Nizozemí nikdy neodpustí a využije veškerého vlivu k tomu, aby všem dokázal, že jiná cesta nevede. Už proto, že by se mu mohlo zhroutit pracně a dlouhé roky budované bruslařské impérium. Karolína ziskem olympijské medaile dokázala opak, ale nakonec zřejmě pochopila, že tento souboj nevyhraje. Karty jsou totiž i v rychlobruslení rozdány naprosto čitelně i pro ty zvenčí.
Je to složitý případ, na který nelze pohlížet černobíle. Bez Nováka by české rychlobruslení nikdy nevzlétlo tak vysoko. Současně ale celá kauza vykroutila velký otazník nad veškerým tím děním v tomto sportu, protože koncentrace moci v jedněch rukách nedává těm s jiným názorem a požadavky jinou alternativu. Mnozí nejsou ani černí, ani bílí. Vůči někomu sehrají skvělou roli, vůči jinému jsou vyloženě patogenní. Český sport má málo velkých hvězd, k tomu všemu ty největší ve velkém likviduje. Opravdu funkční systém dokáže dobře hospodařit s každičkým sebemenším talentem, ten náš disponuje citem a empatií srovnatelnou s citlivostí rachotícího buldozeru mezi fialkami.
Vzpoura Ester Ledecké proti svazu lyžování už jen dokresluje panující stav našeho sportu a dokládá, že tohle vše není náhoda, ale neudržitelný stavnpromítající se napříč celým současným českým sportem. Mnohé možná překvapilo, že ani v létě ještě nedostala peníze za olympijské zlaté medaile, současný spor o prostor pro sponzory na kombinéze ukazuje na hluboké rozpory mezi představami sportovců a funkcionářů sportovních svazů.
Výčet těchto případů, které vyvolaly zájem v posledních měsících, ukazuje na hlubokou nerovnováhu a nefunkčnost systému, kterému náš sport podléhá. Byl nastaven za totality, kdy ten "správný směr" a současně i dohled nad dodržováním tohoto směřování určovala a vykonávala vládnoucí strana. Po revoluci byl systém více méně zachován, po stránce řízení, ale už bez kontrolní funkce "velkého bratra", čehož dokázali ti největší šíbři patřičně využít k vytvoření klidného zaměstnání bez slabin. To bylo upřednostněno před výchovou talentů, kterých dnes máme nedostatek, zatímco na nedostatek funkcionářů pracujících prakticky bez jakékiliv odpovědnosti za výsledky své práce si naříkat nemůžeme.
Pokud se proti těmto lidem postavíte jako bezejmenní, semelou vás jako dětskou hračku, protože upevňování vlivu a moci ve sportovním prostředí se věnují jako hlavnímu zaměstnání, takže jim na samotný rozvoj sportu mnohdy už nezbývá čas. A po určité době se utvrdí v přesvědčení, že to vlastně ani nepotřebují.
Zajímavé je, že v poslední době se nebojí útočit i na ty největší hvězdy našeho sportu. A to i s vědomím, že je na ně upřena mediální pozornost. Znamená to jediné.
Buďto
"A" záchvěv před kolapsem, nebo naopak
"B"demonstraci sebejistoty a pocit neohroženého postavení.
Aby to nevyznělo jednostranně, ve sportu se poslední dobou etablují i velice pracovití harcovníci s určitou vizí rozvoje. Přejme jim, aby byli v přeměně prostředí mnohem úspěšnější, než jejich předchůdci. Nicméně, ze zkušenosti posledních dvaceti let lze usuzovat, že zázraky se nedějí a nějaká skutečně zásadní obroda nepřichází. Je nutné, aby si ji lidé na všech sportovních úrovních vybojovali sami. Až pak budeme mít právo prohlásit, že si ty neustále omílané změny zasloužíme. A ať se nám to líbi, nebo ne, k tomu občas náleží i odvaha prohlásit:
"Já končím, s něčím takovým se jděte vycpat, takový sport a takové vztahy mě nebaví!"
Komentáře
A vážně by mě zajímalo jak dlouho vydrží ve funkci šéftrenéra mládeže ve Spartě.Protože to je tak jinej svět,že tomu moc šancí nedávám.Tipoval bych ,že někomu začne brzy vadit.
https://www.dropbox.com/s/56s5q5tgdtyfm9z/Tla%C4%8Dil.pdf?dl=0
https://video.aktualne.cz/dvtv/penize-pro-ester-vedeme-se-svazem-lyzaru-valku-je-to-nehoraz/r~8ac03f10b11011e89de10cc47ab5f122/
A PZ tady za těch devět let nabídl iks návrhů a pokusů,jak řešit problémy v hokeji,ale i v českém sportu.
Nic ve zlém.
Rodiče jsou užiteční jenom jako nátlaková skupina, jako zákazníci systému. Nemohou nic organizovat protože mají děti a vůči vlastním dětem nejsou objektivní.
* První problém je, že každý rodič má na ideální fungování hokeje jiný názor, sjednotit se se všemi na jednom modelu považuji po zkušenostech za nemožné.
* Řekl bych, že část rodičů je se svými představami mládežnickému hokeji dokonce ještě nebezpečnější, než současný destruktivní a nemotivující výchovný systém.
* No a co je nejdůležitější, jednotlivé sportovní svazy a podobné instituce vytvořily za třicet let skutečně cosi jako mafiánské kartely. Vědí, že na ně zvenčí nikdo nemůže. Takže i kdybyste vytvořili sebedokonalejší návrh systému, nenajdete efektivní prostředky, jak jej svazům a klubům vnutit, protože oni jsou pány držící opratě fungování hokejového systému. Takže celá tato práce by s velkou pravděpodobností postrádala smysl.
Domnívám se, že se nabízí jedna cesta, jak z toho ven, ale tu si prozatím nechám pro sebe.
Restrukturalizace institucí. Změnit způsob rozhodování. Momentálně rozhodují majitelé stadionů. Potřebujeme aby rozhodovali investoři do výchovy mládeže.
Vždyť to není složité :-)
Nejdůležitější je oddělit důsledně mládež od profesionálních soutěží a klubů.
Pak určit kdo odpovídá za státní a regionální prostředky na sport a určit pravidla, plán investic a cíle. Cíl není x medailí ale x 6ti až 18ti letých aktivních sportovců.
Pak zprovoznit sportovní svazy ne jako prodlouženou ruku podnikatelů se stadiony ale jako organizátorů sportovních soutěží.
Pak vytvořit marketingově silnou soutěž pro juniory.
A je to.
Nic jiného neexistuje, ale na vznik toho je třeba osobnost s morálním kreditem a hodně moc peněz na propagaci myšlenky.
Ani jedno tu není, ....
Kdyby byli všichni takoví realisté jako jsi Ty, pak by se nikdy nic nezměnilo.
Kdopak asi v lednu či srpnu 1989 věřil, že Sovětský blok a Varšavská smlouva padnou? Kdopak by si vsadil v lednu či srpnu 1989, že v prosinci 1989 bude Havel prezidentem a padne vláda jedné strany?
Takže "realisto" nejsi náhodou jen "alibista" a nechceš řešit to, na co si netroufneš? Nic ve zlém.
Mně už čím dál více štve číst to, jak je všechno špatně a nenavrhnout jiné řešení.
Třeba podepsat v roce 1977 Chartu a jít za to demonstrovat byla odvaha a statečnost postavit se za konkrétní řešení.
Dneska si honit tričko s tím, jak je hodně věcí špatně (ač já osobně s tím souhlasím), ale nenavrhnout jiné řešení je o ničem (slušně řečeno).
To že X let X lidí cosi v ČR kritizuje je bezva. Ale když neumějí vymyslet nic lepšího, co pak?
Stovky sepsaných článků o tom, co je špatně není řešení problému.
-------------------------------------------------
Ano já vím, to rozhodně nerozporuji a moc si toho cením a vážím.
Nicméně, obecná kritika od konstruktivní kritiky se liší tím, že navrhuje konkrétní řešení problémů. Ideálně celkově komplexní řešení.
Chápu, že ve Vašem případě a nejen ve Vašem byste to už řešit nemusel/li. Ale českému hokeji by mohlo hodně pomoci, pokud by se většina oponentů současného stavu spojila/domluvila a navrhla komplexní řešení.
Jenže do toho se asi nikomu z oponentů nechce, protože "opozice" ČSLH je názorově rozdělená kvůli osobním "egům".
Mne prostě mrzí, že fundovaní oponenti ČSLH a jejich príznivci nejsou s to navrhnout komplexní řešení. Jen občas sem tam něco sepsat a kritizovat.
Rozhodně si nemyslím, že se v nejbližších letech ČSLH jen tak sabo od sebe sesype neo jen kvůli pár kritickým článkům.
Pokud by vznikla "jednotná platforma" kritiků s rozumnou "revoluční systémovou změnou" pak je tu nesporná šance měnit věci k lepšímu.
Jinak je to jen "plácnutí do vody" a to nejen Vy pane Zacho, kterého si moc vážím, ale i někteří další, moc dobře víte.
Proč se, prosím, dosud nepovedlo oponenty ČSLH sjednotit a navrhnout nějakou života schopnou reformu?
Člověče,kde vy jste se zjevil.Pokud si myslíte že listopad 89 byla akce studentů,tak už jste asi poslední v republice.
Předem připravená "revoluce" těmi kteří byli u moci.To je asi stejné,jako by svaz sám na sebe zorganizoval puč"asi nereálne,Co?"
Dále pořád tady machrujete a osočujete druhé za to,že nic nedělají a tak se ptám co jste osobně udělal pro změnu v hokejovém prostředí vy?Zatím tady prezentujete pseudoteorie o ruzných hnutích,ale prvně si člověče musíte uvědomit kdo a pro co by chtěl něco měnit?
Já jsem osobně vedl X diskusí prostřednictvím mailu přímo s Lenerem ohledně organizací soutěží,korupci,systému atd.Pokaždé mi vysvětlil,že to vidím špatně,maximálně,že se nad tím zamyslí.
Koho si myslíte,že budete zajímat.Já vám to povím,nikoho.Tento systém je dokonale propracovaná ekonomická struktůra a ti kteří z toho těží ovlivnují vše,takže větev pod sebou řezat určitě nebudou.
Však vás ta naivita stejně jako ostatní dřív nebo později přejde.
Ale co s tím? Není to pak zbytečná nekonstruktivní kritika? A nejen od pana Zachy, ale i dalších, kteří podobné články léta publikují.
Např.: http://adamquick.com/cs/Verejna-sdeleni/Cesky-hokej---prvky-mafie-a-propagandy_285/
I tento článek by byl mnohem lepší, kdyby navrhoval nějaká řešení.
Vidíte nějaké možnosti řešení, pane Zacho?
Váš i Pavlovo anonymní fanoušek.
Souhlasím s tím, že některé ty kauzy vyznívají jednostranně a je možná i nějaká vina na straně sportovců, ale to nic nemění na podstatě věci, kterou jsem chtěl článkem sdělit především. Že taková koncentrace kritiky od profíků z různých sportů směrem ke sportovním strukturám v tak krátkém časovém rámci je něčím naprosto výjimečným, co jsme třeba před deseti roky zaznamenávali jen jednou za x let. Toto je zajímavé, takové pnutí by mělo předznamenávat změny. Ty jsem ale nespatřoval v návrhu koncepce pana Hniličky, ze kterého jsem pochopil, že hodlá pumpovat státní peníze sportovním svazům, které by je měly přerozdělovat dál. Podle mě by něco takového vzhledem k přijímaným opatřením a letité neschopnosti svazu vytvořit funkční a férový systém výchovy sportující mládeže moc pozitivních změn nepřineslo.