Vzdor "malých" v českém sportu

4.9.2018

Dnes už to nikdo nemůže zlehčovat, český sport sídlí ve starém domě z první republiky, který pomalu ale jistě přestává být obyvatelný a akceptovatelný jeho obyvateli - sportovci. Požadované nájemné neodpovídá poskytovaným službám, a tak dochází ke konfliktům, mnozí vybydlený dům opouštějí. K těm konfliktům docházelo vždy, ale dřív se je dařilo skrývat před veřejností.

Už ani nezabírá spolehlivá psychóza osvědčeného a roky fungujícího zastrašování. Sportovci věděli, že pokud se ozvou, už si u nás neškrtnou. Majitelé systému drží pospolu a s rebely dokázali vždy demonstrativně vyběhnout, takže ostatní přešla chuť provádět něco podobného. Fungující systém jedněch proti druhým se ale začíná hroutit a už i největší naivky  začínají chápat "Kdo je Kdo" v našem sportu.

Nemá smysl zabývat se fotbalem a hokejem, to jsou samostatné kapitoly, které by každá zvlášť poskytla materiál pro řadu knih. Ale zřetelné pnutí a nespokojenost vládne i v dalších sportech. Mezi házenkáři, basketbalisty, velkými problémy i vztahovými turbulencemi prošli volejbalisté. Koulař Staněk poodkryl v televizním studiu během nedávného ME k nelibosti Roberta Záruby nefunkční soukolí české atletiky, obrovský až trestuhodný amatérismus, který se pak podepisuje na rozpoložení, zdraví i výkonech reprezentantů. Od svých známých v tomto specifickém atletickém světě vím, že také nominace do repre výběrů u mládeže je kolikrát jen pro ty se silným žaludkem. To je mírně řečeno zvláštní, vždyť centimetry a sekundy nelze popřít ani okecat.

Při ústupu českého fotbalu a hokeje z výsostných pozic se fanoušci vrhli na biatlon jako na spásu. Po určitý čas fungoval naprosto skvěle, ale pouze do okamžiku, než se jeho největší sportovní i mediální megahvězda svěřila s tím, jak skutečně vnitřně prožívala svoji kariéru. To už v době, kdy ji - naprosto nečekaně pro nezasvěcené, předčasně pověsila na hřebík.  Mnozí se domnívají, že náš biatlon díky tomu - vztahům v našem sportu, už nikdy nebude tím fenoménem, kterým byl za éry Gabriely Soukalové, později Koukalové. Mnozí se smáli její naivitě sálající s jejích rozhovorů na kameru, ale považoval jsem ji pro její až vražednou upřímnost za jakési osvěžující zjevení, které tak kontrastovalo s realitou a nucenou neupřímností našeho sportu. To jsem ještě netušil, jak brzy jej tato křehká povaha opustí.

Potom tady máme rychlobruslení a další vzpouru sportovkyně proti těm z druhé strany. Příběh Karolíny Erbanové a ukončení její kariéry je spojeno s osočením reprezentačního trenéra, který má nést hlavní vinu na tomto rozhodnutí. Toto je pro mě specifický případ, protože jsem před léty občas diskutoval s příbuznými Karolíny o její budoucnosti. To bylo v době jejího mládežnického zrání, které ale dávalo naději na kariéru snad ještě výraznější, než která dosáhla první dáma českých dlouhých nožů. A o pár roků později jsem se osobně setkal k rozhovoru v restauraci ve Žďáře přímo s trenérem Novákem. Plánovali jsme setkání tak na hodinku, nakonec z toho bylo pět hodin zajímavé diskuse. Ale už tehdy mi bylo jasné, že dny Karolíny jsou sečteny. Měl jsem dojem, že Petr Novák jí její odchod do Nizozemí nikdy neodpustí a využije veškerého vlivu k tomu, aby všem dokázal, že jiná cesta nevede. Už proto, že by se mu mohlo zhroutit pracně a dlouhé roky budované bruslařské impérium. Karolína ziskem olympijské medaile dokázala opak, ale nakonec zřejmě pochopila, že tento souboj nevyhraje. Karty jsou totiž i v rychlobruslení rozdány naprosto čitelně i pro ty zvenčí.

Je to složitý případ, na který nelze pohlížet černobíle. Bez Nováka by české rychlobruslení nikdy nevzlétlo tak vysoko. Současně ale celá kauza vykroutila velký otazník nad veškerým tím děním v tomto sportu, protože koncentrace moci v jedněch rukách nedává těm s jiným názorem a požadavky jinou alternativu. Mnozí nejsou ani černí, ani bílí. Vůči někomu sehrají skvělou roli, vůči jinému jsou vyloženě patogenní. Český sport má málo velkých hvězd, k tomu všemu ty největší ve velkém likviduje. Opravdu funkční systém dokáže dobře hospodařit s každičkým sebemenším talentem, ten náš disponuje citem a empatií srovnatelnou s citlivostí rachotícího buldozeru mezi fialkami. 

Vzpoura Ester Ledecké proti svazu lyžování už jen dokresluje panující stav našeho sportu a dokládá, že tohle vše není náhoda, ale neudržitelný stavnpromítající se napříč celým současným českým sportem. Mnohé možná překvapilo, že ani v létě ještě nedostala peníze za olympijské zlaté medaile, současný spor o prostor pro sponzory na kombinéze  ukazuje na hluboké rozpory mezi představami sportovců a funkcionářů sportovních svazů.

Výčet těchto případů, které vyvolaly zájem v posledních měsících, ukazuje na hlubokou nerovnováhu a nefunkčnost systému, kterému náš sport podléhá. Byl nastaven za totality, kdy ten "správný směr" a současně i dohled nad dodržováním tohoto směřování určovala a vykonávala vládnoucí strana. Po revoluci byl systém více méně zachován, po stránce řízení, ale už bez kontrolní funkce "velkého bratra", čehož dokázali ti největší šíbři patřičně využít k vytvoření klidného zaměstnání bez slabin. To bylo upřednostněno před výchovou talentů, kterých dnes máme nedostatek, zatímco na nedostatek funkcionářů pracujících prakticky bez jakékiliv odpovědnosti za výsledky své práce si naříkat nemůžeme.

Pokud se proti těmto lidem postavíte jako bezejmenní, semelou vás jako dětskou hračku, protože upevňování vlivu a moci ve sportovním prostředí se věnují jako hlavnímu zaměstnání, takže jim na samotný rozvoj sportu mnohdy už nezbývá čas. A po určité době se utvrdí v přesvědčení, že to vlastně ani nepotřebují.  

Zajímavé je, že v poslední době se nebojí útočit i na ty největší hvězdy našeho sportu. A to i s vědomím, že je na ně upřena mediální pozornost.  Znamená to jediné.

Buďto

"A" záchvěv před kolapsem, nebo naopak

"B"demonstraci sebejistoty a pocit neohroženého postavení.

Aby to nevyznělo jednostranně, ve sportu se poslední dobou etablují i velice pracovití harcovníci s určitou vizí rozvoje. Přejme jim, aby byli v přeměně prostředí mnohem úspěšnější, než jejich předchůdci. Nicméně, ze zkušenosti posledních dvaceti let lze usuzovat, že zázraky se nedějí a nějaká skutečně zásadní obroda nepřichází. Je nutné, aby si ji lidé na všech sportovních úrovních vybojovali sami. Až pak budeme mít právo prohlásit, že si ty neustále omílané změny zasloužíme. A ať se nám to líbi, nebo ne, k tomu občas náleží i odvaha prohlásit:

"Já končím, s něčím takovým se jděte vycpat, takový sport a takové vztahy mě nebaví!"