Zdroj: http://www.zacha-hokej.cz/domu/dmesni-priloha-lidovych-novin-je-o-hokeji-nas-clanek-najdete-na-str.26-31  •  Vydáno: 3.2.2018 15:26  •  Autor: Zacha Pavel st.

Na hokejové téma s Lidovými novinami

Přidán odkaz na předchozí článek řešící obdobnou tématiku.

 

3.2.2018

Tento článek uveřejněný v příloze LN "INDEX" předchází článku "STVOŘENÍ SUPERMANA" a věnuje se podobné tématice. Děkuji za info k odkazu na článek, umožňuje to, aby si článek přečetli všichni. Nění tam nic převratného, ale je to shrnutí nejčastěji prezentovaných názorů na téma organizace našeho ml. hokeje.

https://www.dropbox.com/s/22ykn5fm06hhfru/LN180129.pdf?dl=0

 

29.1.2018

 

Petr Kain, LIDOVÉ NOVINY - INDEX. 29.1.2018, s. 26-31

STVOŘENÍ SUPERMANA

 

Domnívám se, že redakce LN odolala pokušení vytvářet zbytečné senzace, možná s výjimkou nadpisu rozhovoru "STVOŘENÍ SUPERMANA", a díky tomu mají čtenáři k dispozici vcelku vyvážený text o tom, jak lze postupovat při podpoře dítěte na cestě za kariérou, kterou si vybralo. Myslím si, že to ani tak není o nějakém supermanství, jako o každodenní obětavé práci na rozvoji dítěte, na jeho výchově.

Je to o tisícerém opakování mnohočetných úkolů, které stojí před současnými matkami a otci dětí, a je velká škoda, že část rodičů se snaží velké části těchto úkolů zbavit, nevidět je nebo se z nich nějak vymluvit.

Ale jsou to věci, které prostě za rodiče nikdo jiný nevykoná. Proto se pak nelze divit, že za pár let své děti už ani tolik nepoznávají nebo si s nimi nerozumí. Možná jsou trochu jiné, než si původně mysleli, že by jednou mohly být. A to jen proto, že nebyli nablízku, když je batolící se dítě tolik potřebovalo a chtělo se ptát na tisíce otázek, aby si mohlo vytvářet základy svých postojů k životu a ke všem těm složitým zákonitostem, kterým je podřízeno fungování dnešního světa.

Zkrácená verze je k přečtení zde,

https://sport.lidovky.cz/do-niceho-jsem-syna-nenutil-potrestal-bych-ho-kdybych-mu-hokej-zakazal-rika-zacha-gpa-/hokej.aspx?c=A180127_190947_ln-sport-hokej_lar

ale chtěl bych raději doporučit plnou verzi v dnešním deníku LIDOVÉ NOVINY.

 

Od strany 20. článku předchází jiné zamyšlení pod názvem:

JAK VYCHOVAT NOVÉHO JÁGRA?

Které začíná, jak jinak, u Nagana a roku 1998. V tomto článku se prolínají názory Slavomíra Lenera, Tomáše Vlasáka, Martina Podlešáka, Martina Nečase staršího, Pavla Zachy staršího a několika hokejistů, kteří si ale nepřáli vést rozhovor pod svým jménem.

Vyvstalo zde několik tradičních otázek, na které bych ještě rád zareagoval.

 

Podle mého názoru v českém hokeji vládne systém, který štve lidi proti sobě a prakticky nikomu neumožňuje, aby si vybral cestu podle svých představ. Všechny děti by podle osnovatelů tohoto systému měly být vychovávány na jednom spádovém místě, ze kterého by se neměly hnout alespoň do konce deváté třídy základní školy. A tak jsou někteří frustrovaní, že je toho na děti moc, a jiní jsou zase rozzuření, že výuka hokeje je vedena na amatérské úrovni, povrchně, a vůbec je nemůže dovést tam, kam by chtěli. A tak je jen málo těch, kterým ten systém vyhovuje, a ještě méně těch, ze kterých pak skutečně dozraje slušný hokejista.

Když si budu chtít koupit pořádné hodinky, třeba rolexky, tak je asi nebudu hledat na vitnamské tržnici. A když budu chtít na pláž obyčejné obutí, třeba vitnamky za stovku, nepůjdu po nich pátrat v New Yorku na Broadway, kde nakupují jen boháči. Jenže tady v Česku chceme všechny sevřít do jedné konzervy, cpeme jim jeden produkt bez možnosti svobodné volby a divíme se, proč jsou lidi frustrovaní a nespokojení. To není tím, že by byly špatné děti, špatní rodiče a špatní trenéři. Je to tím, že je špatný systém, který nikoho nikam nevede.

U nás je nepřekonatelný problém přihlásit se do klubu, kde budou děti sport snídat, obědvat a večeřet, když to tak chtějí oni i jejich rodiče. Když budou chtít hodně hrát, cestovat třeba po celém světě a budou mít tomu odpovídající ambice. A budou schopni za něco takového také zaplatit. A pak může být většina klubů, kde to tak dělat nechtějí a kde se budou děti hokejem jen bavit, nebudou to tak hrotit, budou hrát méně často méně kvalitní zápasy.

Proč by si každý nemohl vybrat tak, jak je to už naprosto běžné ve všech ostatních sférách? Nebo jak je tomu po mnoho let v kanadském a americkém mládežnickém hokeji, který tak očividně utekl celému světu.

Dneska si v obchodní sféře ani ve sféře služeb nikdo nikomu nedovolí nutit, co si má vybrat a co je pro něj dobré, protože lidi sami si dnes už úplně automaticky volí to, čemu chtějí věnovat svůj čas nebo za co chtějí utratit svoje peníze. Proč to lidi kolem hokeje stále nechápou a jdou proti době, doslova i hlavou proti zdi. To je otázka spíš pro ně, ale je to neuvěřitelný nesmysl, který českému hokeji brání ve skutečné, hmatatelné a funkční restauraci.

Pan Vlasák píše, že někteří rodiče by byli schopni přestupovat i čtyřikrát ra rok, kdyby nebyly tabulky. A má na tom být dokumentováno jak blázniví a nesoudní někteří rodiče jsou. A já ho chápu a musím uznat, že někteří rodiče jsou skutečně velice nároční, možná jsou svým způsobem v očích ostatních blázni - znám tu pozici velice dobře. Ale na druhé straně, přestupovat z klubu do klubu, cestovat dlouhé vzdálenosti, to přece také není žádný med, je to nepohodlné, drahé a únavné. Nikdo to nědělá jen tak z rozmaru pro nic za nic.

Existuje snadný způsob, jak to regulovat. Když někdo chce změnu a chce vozit dítě do lepšího klubu, k lepšímu trenérovi, za větší konkurencí na tréninku, za lepším zázemím a kvalitnějším programem výuky dovedností, je to přece jeho právo. On by zase měl prokázat, že má výkonnost na to, aby v takovém týmu zaujal místo, protože hrát může jen pět hráčů a brankář a žádný tým není nafukovací. Kdyby o něj zájem nebyl, v tomto týmu ho nevezmou a dítě nemá kam přejít. Problém je vyřešen.

Soutěže prostě musí být kvalitativně odstupňované a děti by se měly pohybovat podle své výkonnosti a toho, jakou výzvu pro ně lední hokej představuje.

Že na to všichni nemají možnosti?

Dobře, tak dejme prostor těm, kteří jsou schopni něco obětovat a dokážou si to zařídit. Těch taky není málo. Mnoho rodičů by bylo ochotných za své děti i dýchat, jen kdyby měli možnost posunout se někam, kde by to dávalo smysl a kde by měli šanci se hokej skutečně naučit tak, že by byli konkurenceschopní nejen tady u nás doma.

 

článek ke stažení v .pdf:
1
2
3
4
5