Zdroj: http://www.zacha-hokej.cz/domu/proc-je-tak-obtizne-uverit-ze-to-tady-nekdo-mysli-s-ceskym-hokejem-vazne  •  Vydáno: 13.6.2018 19:33  •  Autor: Zacha Pavel st.

Proč je tak obtížné uvěřit, že to tady někdo myslí s českým hokejem vážně?

 

13.6.2018

Dnes začnu u fotbalu. O víkendu jsem se byl podívat na naprosto skvělý fotbalový turnaj dětí. Pro 111 týmů z několika zemí ho celkem na pěti místech pod názvem Třebíč Open 2018 pořádala SK Fotbalová škola Třebíč. Věková kategorie U9 v počtu 22 týmů byla odehrána na přírodní trávě ve Velkém Meziříčí, takže jsem nelenil a šel se podívat. A opravdu jsem nelitoval. Něco nádherného.

Devítiletí, to je snad nejhezčí věková kategorie u všech sportů. Turnaje dětí v tenisu mají skvělou atmosféru, minihokej je asi nejhezčí hokejová disciplína, kterou moc rád sledoval blahé paměti i Jaroslav Holík. Vždy říkal: "Na extraligu se nedívám, to je o ničem, ale tady u těch malejch se pořád něco děje, to mě baví mnohem víc."

Opravdu, byl to skvělý turnaj. Nejvíc mě zaujali malí kluci  z FC Porto, kteří turnaj bez jediné porážky vyhráli. Člověk jen žasnul co už v tomto věku umí z "vysoké fotbalové pilotáže". Svoje syny zde doprovázel i Milan Baroš a byly zde i další fotbalové osobnosti. Ale o to nejde. Takový turnaj je pro rozvoj malých fotbalistů obrovská pomoc. Kluci hrají 4 na 4, na malém hřišti. Jsou tam velké branky, takže padá hodně gólů. Hraje se současně až 8 zápasů, plocha je rozparcelovaná na mnoho sektorů - je to akce pro skutečně hodně lidí, dětí, rodičů i diváků. Hned po skončení se týmy přesunou o kousek dál a hrají se hned další zápasy. Kluci si zahrají opravdu do sytosti, hrají skoro celý den. Pochopí, jak na tom fotbalově jsou, kde jsou ti nejlepší a kde oni. Spokojení jsou kluci, trenéři i rodiče. Prostě skvělá akce, skvělá výuka fotbalu. Je třeba tyto zážitky dětem dopřát, aby z některých mohli vyrůst skvělí hráči. Bez toho je to tak trochu nuda a přihlouplá teorie zbloudilých teoretiků, kteří už dávno ztratili kompas.

A teď mi řekněte, jestli jste teď někdy v Česku hráli nějaký dětský hokejový turnaj pro 111 týmů? Sice od svazových funkcionářů slyším v posledních letech jako už skoro jako říkanku, že děti si mají hlavně hrát, ale pochopili to jen z části a povrchně, jako mnoho dalších věcí kopírovaných z ciziny.

Jak si mají děti hrát, když se jim zrušily nejlepší turnaje a nikdo včetně svazu se nezabývá tím, jak tuto situaci napravit?

A jak dětem dodat potravu pro sportovní růst?

Za nás byly alespoň Lekov Cup a IS Sports Cup, ale nevím, jestli někdo dnes převzal tuto pochodeň. Na větší turnaje se muselo do zahraničí, do Ruska nebo do Kanady či USA. A asi to dnes není jiné, asi ještě horší.

Ale nemuselo by to tak být!

Druhá věc. Novému vedení reprezentace držím palce, uvidíme, co změna přinese. Jde se do toho s vizí, že budeme mít větší sebedůvěru. Na repre úrovni možná ano, ale jinak to asi nebude lék na český hokej, protože sebedůvěra - to je přece přirozený výsledek nějakého procesu, který ale v Česku napadl červotoč.

Uvedu příklad za všechny. Na fotbalovém MS v Rusku budeme sledovat pokračování jednoho sportovního zázraku - Islandu. Na rozdíl od Itálie nebo České republiky se dokázal do Ruska kvalifikovat, byl i na posledním mistrovství Evropy, kde kupříkladu porazil Anglii - takže žádné "podržtašky". Nejen proto, že reprezentanti země o 340 000 obyvatelích jezdí po zadku a takové ty obecné řečičky.

Co stojí za islandským fotbalovým zázrakem?

Na prvním místě trenér, který není profík, ale zubní lékař na Vestmanských ostrovech. Tým je soudržný, a tak dále. Ale to není to hlavní, skutečné příčiny jsou někde jinde.

1. Více něž 800 Islanďanů vlastní trenérskou  licenci úrovně UEFA A či UEFA B. Aby ji získali, museli absolvovat kolem 100 hodin seminářů. Děti ve věku 8-9 let koučují výhradně tito vysoce odborně vyspělí trenéři, kteří umí podpořit kreativitu a rozvoj potenciálu malých kluků. Uřvaní cholerici, kteří nechají nešikovné či chybující děti  za trest dělat dřepy, a taťkové samouci z trenérských lavic zmizeli. Péče o děti má systém a je promyšlená. Ale ani to by nestačilo, kdyby během osmi měsíců zimy, větru a deště nebylo kde hrát.

2. Islandský fotbalový svaz, kluby, centrální a lokální vlády spojily na počátku tisíciletí síly ke stavbě sportovišť. V zemi vyrostlo 11 hal s hřišti splňujícími parametry běžných stadionů. Podobně cíleně se další peníze investovaly do menších hřišť a hal v sousedství většiny škol. Stavělo se v době, kdy na Island proudily miliardy eur z EU.  Island dokázal dobře a prozíravě investovat. Nikoliv do luxusního supermoderního národního stadionu, který by "sežral" všechny peníze, ale do sportovišť pro děti a hráče, do trenérů, tedy do budoucnosti fotbalu. Vidíte, jak naprosto diametrálně odlišně uvažovali Islanďané oproti českým bafuňářům a politikům?

My jsme dokázali zlikvidovat a doslova nechat umřít kdysi vyhlášenou profesi uznávanou ve světě, vývozní artikl - ČESKÝ TRENÉR. Na Islandu jich naopak 800 vytvořili.

Postavili jsme pražskou arénu, díky za ni, jenže ona stála na počátku bankrotu českého sportu.

Chci tím sdělit, že Islanďané, nejmenší země, která se kdy probojovala na mistrovství světa, si svůj sportovní zázrak zaslouží už jen za tu neuvěřitelnou kázeň, oddanost sportu a prozíravost, která u nich před léty zvítězila. Současná skvadra islandských reprezentantů je první z takzvané "generace halových dětí". Dětí vyrostlých v nově postavených obřích fotbalových krytých arénách. Jistě, tak malá země nemůže takové úspěchy opakovat donekonečna a jistě zažívá výjimečné roky.

Ale z jejich postupu se lze poučit, ten měl skutečně hlavu a patu.

Na rozdíl od nás. Těžko říct, co u nás funguje. Třeba ankety. Když jsem před několika roky gratuloval na jakési oslavě jednomu z Theových kamarádů ke skvělému umístění v této české fotbalové anketě, jen se na mě překvapeně podíval a poznamenal.

"Ale pane Zacho, děkuji, ale k tomu se negratuluje. My mezi sebou tu frašku vůbec nebereme vážně. To není nic, na co by člověk mohl být pyšný. Kdybychom pořadí sestavovali my mezi sebou, vypadalo by úplně jinak."

V hokeji je to podobné. Podívejte se, jak dopadli ve zlaté hokejce vítězové Stanley cupu, a jak jsou naopak vysoko někteří hráči, kteří odehráli jeden nebo žádný zápas v NHL. To je podobná fraška, ale současně to je asi to poslední, co tíží náš hokej.

Možná se budeme upínat k dalšímu hokejovému mistrovství světa, že bude konečně medaile a bude líp, ale i kdyby byla medaile, cožpak by to znamenalo, že český hokej je z nejhoršího venku? Děláme kroky podobně jednotně a tak smysluplným směrem, jako Islanďané, kterých je míň než obyvatel Brna?

 

zdroj

Tomáš Lindner, Hú! Fotbalové tajemství nejmenší země, která se kdy dostala na mistrovství světa, RESPEKT, 11.6.2018, s. 32

http://www.trebic-open.cz/u9/rozlosovani-u9/

http://fstrebic.cz/trebic-open-2018/