Zdroj: http://www.zacha-hokej.cz/domu/rodice-malych-hokejistu-tahnou-cesky-hokej-nahoru-mnozi-jsou-ale-nositeli-patologickych-jevu  •  Vydáno: 9.8.2018 18:18  •  Autor: Zacha Pavel st.

Rodiče malých hokejistů táhnou český hokej nahoru, mnozí jsou ale nositeli patologických jevů

4.8.2018

 

V tomto týdnu jsem potkal bývalého známého, se kterým jsem se před léty pravidelně setkával během tréninků hokejové přípravky. Když teď chodím po městě, dost lidí se ke mně hlásí, přihrnou se a dotazují, co Pavel, jak se mu daří a jak se připravuje na další sezónu v NHL. Ale protože všechno na světě musí být v rovnováze, potkávám i několik rodičů, kteří tehdy také vodili svoje synky na hokej, ale nedopadlo to. A někteří z nich mi z nějakého důvodu nemohou přijít na jméno. Vidíte, že vám uhnou pohledem a raději přejdou na druhý chodník, aby se s vámi nemuseli potkat a třeba se "ze slušnosti" zeptat na to samé, na co se ptá většina ostatních.

Pán, o kterém mluvím, náleží přesně do této skupinky bývalých hokejových rodičů. Protože jsme se potkali v úzké uličce spojující náměstí s vedlejší ulicí, nebylo možné se setkání vyhnout. Takže jsme se nejen pozdravili, ale znovu se po letech pustili do řeči. Téma nemohlo začít u ničeho jiného, než u vládnoucího tropického počasí, ale třetí větou se z ničeho nic stočilo k tomu, co onoho otce dodnes trápí.

"Můj kluk už nehraje hokej! To víš, my jsme neměli tolik peněz, aby mohl všude hrát." Pro upřesnění, tím nebylo myšleno, že nás Pavlova kariéra stála hodně úsilí a investic, tím bylo naráženo na podezření, u tohoto člověka na naprosté přesvědčení, že jsem zřejmě penězi uplácel trenéry a kde koho, aby Pavel hrál v prvních lajnách špičkových týmů. Zeptal jsem se ho, jestli si skutečně myslí, že jsme takhle fungovali, ale on vůbec mě nevnímal. V půli mé odpovědi pokračoval: "To víš, můj kluk neměl žádné skauty, musel se prokousávat sám, měl to těžké..."

Vstoupil jsem mu do řeči, že snad myslí agenty...

"No to je jedno, neměli jsme skauty ani agenty, aby mu umetali cestičku, ..."

Přiznám se, že mě vždycky nadzvedne, když člověk, který se třeba dvanáct nebo patnáct let pohyboval v mládežnickém hokeji, a trpí dodnes pocitem, že mu moc dobře rozumí a vidí i pod pokličku, nezvládl za tu dobu rozeznat dost podstatný rozdíl mezi profesí hokejového skauta a hokejového agenta. Ale nemělo očividně vůbec smysl se tím zaobírat.

Zmohl jsem se jen na reakci, že to funguje přesně obráceně. Že hokejový agent vstupuje do cesty jen těm hráčům, v mládí jejich zákonným zástupcům - rodičům, pokud se mu ten který klučina jeví jako potenciální budoucí profík. Pravděpodobnost budoucího zisku, to je jediný spolehlivý klíček, který otevírá bránu jeho zájmu a v případě výraznějšího potenciálu i ochotu pomoct rozvoji takového hokejisty ještě třeba ve školním věku. Takže prvně musím jako rodič spoluvytvořit nějakou kvalitu, na kterou hokejový agent tak říkajíc zabere. Přesto si někteří troubové myslí, že systém funguje opačně. Že musí někde ulovit agenta, přitáhnout ho ke svému klukovi, a tím mu vytvořit výhodu oproti ostatním. Že by takové počínání agentury bylo naprosto scestné, postavené na hlavu a popírající nosný princip svého fungování, to těmto "znalcům" vůbec nevadí. Nebo přinejmenším je to nevyvádí z přesvědčení o správnosti svých závěrů.

Ale, možná chápete, a sami to znáte, že v těchto rozhovorech nemůžete vyhrát. Když ten táta odcházel, stejně ani o píď neustoupil ze svého přesvědčení, že jeho dítě neuspělo pouze díky komplotu zlých mocností, zatímco já jsem se už před léty musel spojit minimálně s ďáblem, díky čemuž jsme došli dál, což ale onen tatík naprosto odmítá akceptovat, natož ocenit jakoukoliv formou byť předstíraného uznání.

Když jsem odcházel z dějiště tohoto rozhovoru, který byl jednou z dalších ukázek vládnoucího poloblbství v našem hokejovém prostředí, oprášil jsem z archivu vzpomínek několik výjevů z oněch let, kdy mi tento rodič s úšklebkem člověka trpícího dojmem, že vše ví a všemu rozumí líp, namítal:

"...Pavle, nechceš malýho někdy nechat odpočinout, proč to tak hrotíš, vždyť všichni, kteří tomu rozumí, tvrdí, že se stejně rozhoduje až v dorostu..."

"Snažím se, aby můj kluk měl taky nějaké mládí, čas na kamarády a zábavu, nerad bych mu to znechutil, aby se na to pak v pubertě nevykašlal..."

"Ty toho kluka zničíš, s takovou bude v patnácti na vozíčku..."

"Ty to bereš moc vážně, já tomu nechávám volný průběh, co se má stát, to se stane, a jestli to můj kluk jednou má hrát, tak to hrát bude,..."

No, znáte to! Prostě, hodně rodičů sportu svých dětí něco dává, ale mají jasně zakotvené mantinely, za které už nehodlají jít. Ty mantinely jsou bohužel často rozmístěny v prostoru, který neumožňuje dosažení vysoké sportovní kvality, a už vůbec ne kvality nutné třeba pro vstup do NHL.

Chápejte, oni by tam velice rádi také dospěli, ale pokud možno v "suchém tričku".

O co víc jsou ale tito otcové a matky ke svým dětem benevolentnější, tím žárlivěji komentují postavení lepších dětí v hierarchii týmu. Nehodlají s dětmi tvrdě pracovat, ale o to tvrději hodlají bojovat proti každému, kdo by event. stál v týmu před jejich dítětem. Proto se objevují tak častá prohlášení od svazu, přes kluby až po rodiče, jejichž cílem je vytvořit všem dětem bez rozdílu stejný herní prostor, protože "...přece některé děti dozrávají později..."

Ano, někteří jedinci určitě dozrávají později, ale kdo má tušit, že toto je pouhý nekňuba a flink, zatímco jiný chlapec je prozatím jen biologicky opožděný, což mu brání projevovat se už od prvních krůčků jako nevybroušený diamant. Proto je vždy spravedlivější a transparentnější, když jsou děti zařazovány do svých rolí podle svého přístupu k tréninku i zápasu, a hlavně s ohledem na již dosaženou a fakticky na sportovišti projevovanou sportovní kvalitu. Pokud dítě pracuje na dovednostech a trénuje delší dobu třikrát víc než ostatní, je to na jeho projevu vidět na první pohled. A trenér, který by ho i přesto uměle držel zpátky, by postupoval naprosto scestně a nespravedlivě, protože by takové sportu oddané dítě naprosto demotivoval.

Takový je občas celý náš mládežnický hokejový systém. Pokud bychom měli víc úrovní mládežnických soutěží, byl by mnohem vlídnější a spravedlivější. Nemusel by mít šest nebo i devět výkonnostních poschodí, jako v Kanadě, ale minimálně tři. Pak by bylo místo pro děti, které nemyslí na NHL, ale chtějí se hokejem bavit, hrát jen s vesnicemi v okolí a úsporně trénovat dvakrát týdně.

A ti ambiciózní, kteří berou hokej odmala naprosto vážně, by hráli nejvyšší mládežnickou ligu i s nároky a kvalitou, kterou by to ve všech aspektech jejich výchovy a rozvoje vyžadovalo. V těchto sférách by vládlo přísné výkonnostní pravidlo, které tvoří jeden ze základních pilířů každého sportu To by dávalo mnohem větší smysl a řád celému výchovnému procesu. Pokud ale bude mít navrch ono poloblbství od svazu počínaje a podobně smýšlejícími rodiči konče, bude náš mládežnický sport arénou nekonečných střetů lidí, kteří se ve svých názorech nemohou protnout, ani se vzájemně pochopit.

............................

odkaz

https://isport.blesk.cz/clanek/muj-isport-blogy-redaktori-pavel-barta/342055/hlinkuv-memorial-byl-pro-ceske-juniory-lekem-ted-je-z-nej-sotva-placebo.html