Zdroj: http://www.zacha-hokej.cz/domu/den-pote-ms-20.the-day-after  •  Vydáno: 7.1.2019 16:46  •  Autor: Zacha Pavel st.

Den poté - MS 20. The Day After.

6.1.2019

Letos jsem neplánoval nějaký článek věnovaný MS 20, protože vše proběhlo více méně podle očekávání, bez překvapení. Ale nedá mi to, abych nereagoval na některé zajímavé výroky, a pak projevil svůj názor.

Pan Horák ve Sportu napsal, že po tomto výsledku se budou muset na svazu zodpovídat, s čímž nesouhlasím. Už dávno totiž zjistili, že se veřejnosti ani dovnitř hnutí nemusí zpovídat vůbec z ničeho. A to přesto, že na současném stavu nesou  spoluzodpovědnost. Důležité záležitosti, chod Českého hokeje a tok peněz, mají pod kontrolou. Neúspěchy reprezentací jsou mrzutostí, která ale na nic podstatného - z jejich pohledu, nemá vliv.

Další rok bez medaile, noó!

Zřejmě se vůbec nikdo nevyjádří. Když se o to pokoušeli dříve, jen to lidem v hnutí odhalilo neschopnost vidět věci reálně a mít po ruce odpovídající vize a cesty vedoucí do lepší budoucnosti. Proto raději bude ticho po pěšině.

Jeden bývalý tenista, nyní působící jako tenisový trenér ve Švýcarsku, mi před léty u kávy v Liberci řekl: "Jako junior jsem celé roky býval dvojka nebo trojka za Tomášem Berdychem. Představte si, jak pro nás - ty výkonnostně za ním, bylo deprimující, když jsme ho nedokázali nikdy porazit. Za takovou dobu se občas najde den, kdy vám všechno sedne, prasata padají na druhou stranu kurtu a trefujete lajny, zatímco Berdych má den blbec, kdy mu nejde vůbec nic. Jenomže i když tohle nastalo, nestačilo nám to na to, abychom Tomáše porazili. To byl strašně beznadějný pocit."

Když to převedu na hokej, je to podobné. Když Češi pod trenérem Růžičkou naposledy brali z MS zlato, všichni křepčili nadšením, jen pár lidí, včetně mě, zůstalo zaražených. Nešlo o to, že se nám zbláznil golman, měli jsme šňůru šťastných okamžiků a nakonec to ubránili až do konce. Docházelo nám, že to byla hrozná haluz, kterou jsme souhrou mnoha šťastných náhod trefili. Což současně znamenalo, že se hodně dlouho nic takového nemusí opakovat. Ten tlak Rusáků ve finále byl tehdy naprosto drtivý, občas až nedůstojný, ale naše obětavost, neuvěřitelné štěstí a místy totální defenziva vedla nakonec k vítězství. I tohle sport přináší, v tom je tak zajímavý. Myslím si, že skutečně jen kretén může skákat radostí nad něčím takovým, bohužel tenkrát skákali "jako správní Češi" skoro všichni. Nedominovali jsme, ani náhodou, prostě jsme s dávkou obrovského štěstí a obětavosti náhodně vyhráli. Ten výsledek se tehdy vysmál sportovní realitě.

V deníku DNES jsem zase četl, že zopakovat na domácím šampionátu dvacítek prohru ve čtvrtfinále by bylo fiasko. S tím opět nesouhlasím. Podle mě je scénář, jehož vrcholem je prohra ve čtvrtfinále, odrazem naší reálné pozice ve světovém hokeji. Buďme vděční za odvrácení hrozby sestupu s elitní skupiny, a současně považujme výhru ve čtvrtfinále za cosi mimořádného, úspěch nad naše reálné možnosti. Tak to je a když někdo říká něco jiného, usvědčuje se z vlastní neznalosti či diletantismu. Český hokej, zvlášť ten mládežnický, se dnes prostě pohybuje, podle momentální konstelace, někde mezi 5-7 místem, s tím korespondují naše nejčastější umístění v posledních 14 letech. Mnoho let jsme nezískali medaili, protože nám prostě nepatří. Náš hokej nefunguje tak, abychom si za odměnu mohli pravidelně odvážet medaile. V mládežnickém živelném hokeji je možné všechno, kluci ještě nejsou takticky dospělí, se štěstím a při souhře okolností nepříznivých pro soupeře je možné i pro Čechy nebo Slováky si občas na medaili sáhnout. Vždy se objeví nějaká snadnější možnost. Letos to byla například viróza řádící ve švédském týmu, fakt, že Američané ve dvacítkách už nejsou tou naprosto nehratelnou sehranou mašinou vyšlechtěnou v národní akademii pro U17 a U18. Na MS 18 se s nimi moc hrát nedá, o dva roky později je to už přijatelnější soupeř. Že se nám to nedaří tak dlouho, to svědčí o hloubce našich problémů. Není to ročníkový propad ani náhoda. Je to trend.

Propast mezi naším mládežnickým hokejem a zeměmi před námi, které vyznávají modernější metody výchovy talentů, se zvětšuje. Lze to doložit na dvou příkladech:

1. Češi měli na MS nejstarší tým, což už jsem zmínil v předchozím článku věnovaném MS20.

2. Nejtalentovanější Kanaďané, Američané, Švédové či Finové už hrají ve dvaceti letech stabilně NHL a na MS chybí. Pokud by tam byli, rozdíly ve výkonnosti jejich týmů, a našeho, by to ještě zvýraznilo co do skóre v zápasech.

Současný ročník dvacetiletých byl médii označován jako silný, bylo proto uměle vyvoláváno jakési očekávání. Ale představme si, že třeba za Švýcary by nastoupil na prvním centru Nico Hishier a naši trenéři by neměli tak šťastnou ruku při volbě brankáře. Možná by jen tyto dva aspekty způsobily, že bychom při hodnocení MS museli mluvit o naprostém fiasku.

Fiasku? Ne, jen odrazu reality.

Na druhé straně, za posledních deset let nepustily kluby NHL na MS 20 jen dva české hráče. Letos Filipa Chytila a loni Pavla Zachu. To znamená , že neprodukujeme hráče, které manažeři NHL nemohou už před dvacítkou postrádat.

Jinak jsme dostali všechny požadované hráče, takže jsme na prosazení, nebo vlastně neprosazení, největších talentů nastálo do NHL hned v prvních dvou letech po draftu spíš vydělávali.

Asi nejvíc mě potěšil a pobavil Karel Knap ve svém zamyšlení nad vystoupením české dvacítky s názvem

"Temno trvá. Vlajková loď záhy ztroskotala."

Některé výroky či zvonky jsou trefné a bylo by je vhodné zarámovat. Například:

- Krize se na led plíží ze svazových a klubových kanceláří...

- Je více než podivné, že Dostál zatím nedostal šanci chytat v extralize za Kometu. Tato skutečnost však vlastně dokonale zapadá do pokřivených domácích zvyklostí. Čest občasným výjimkám, kluby ovšem zpravidla dál sázejí na průměrné veterány a raději nakupují cizince čtvrté až sedmé jakosti, než by vychovávaly a nasazovaly vlastní talenty.

- Jako nevzdělanci či lidé mdlého rozumu sledují především krátkodobé cíle (žijí z ruky do huby), nemyslí na vzdálenější zítřky, neplánují, nebudují, případně se zoufale točí v kruhu jako Pardubice.

- Svaz postrádá odvahu, sílu a vůli na prosazení účinných reforem (zrušit tabulkovné, zúžit nejvyšší soutěže juniorů i dospělých, změnit neúčinný systém akademií...)

- Některé známé osobnosti přitom sobě i ostatním nalhávají, že žádné temno neprožíváme. Zdejší hokej tak připomíná zatuchlý rybníček, z něhož pár nejčilejších štik  včas vyskočí do čistších zahraničních vod, zatímco ostatní mláďata se smíří se živořením v bahýnku mezi línými kapry nebo brzy leknou.

- Medaile z juniorského mistrovství mohla kalné vody rozvířit, zejména v zámoří zvýšit zájem o české naděje, rozhýbat trh s nimi a přivést sem víc peněz za přestupy do NHL. Pak by třeba většina majitelů a manažerů klubů pochopila, že se dá hospodařit i jinak, moderněji, s vizí. Zatím si jedou po svém. Doufají, že se fanoušci i sponzoři nevzbouří.

- Svaz si neví rady. Národní týmy na šampionátech slouží jako lepší komparz. A tak to zřejmě ještě nějakou dobu zůstane...

 

To jsou postřehy a názory, které bych nedokázal výstižněji pojmenovat.

Organizace Český hokej by měla přiznat, že projekt akademií naprosto selhal. Byl připravený tak mizerně, řada důležitých principů jejich fungování byla tak nedomyšlená a postavená na hlavu, že to ani jinak dopadnout nemohlo. To podstatné se ale lidem z Harfy podařilo. Získali čas, jsou tam už dlouho. Jejich projekty totálně selhaly, ale oni jedou dál a dál!

Ale co s tím teď? Dělat, jako že nic? Nebo přiznat omyl a systém od začátku překopat?

To asi nikdy!

Co na svazu umí dokonale? Převést pozornost jinam, od skutečných problémů. Nejsou hloupí, jen vědomě nevedou náš hokej smysluplným směrem.

Ukázal bych to na současném trendu zapojování úspěšných veteránů do vedení národních týmů. Byl to od svazových bafuňářů geniální tah. Nejprve se funkce u nároďáků přidělovaly "za zásluhy". Kdo byl komusi vlivnému či jeho synovi dobrým pomocníkem, ten nezplakal nad výdělkem a brzy se dočkal ocenění. Když začaly být výsledky nároďáků žalostné, a oni pochopili, že nejde o výjimku, stal se tento postup obtížněji schůdný, mnohdy by byl vzhledem k současnému stavu považován za až provokativní. Proto byla změněna taktika a nabídky, pracovat v realizačním týmu národní reprezentace, byť mládežnické, se začaly hrnout bývalým úspěšným hráčům.

Na první pohled to vypadá logicky.

Něco dokázali, něčím prošli, hokej hráli v nejlepších hokejových organizacích na světě, rozumí mu. Musí tedy dostat prostor pro práci, dáme jim možnost předat jejich know-how mladým. To zní docela dobře. Dříve by neměli šanci - dnes je situace tak kritická, že ji dostávají. Současně s tím se podařilo delegovat na ně i spoluodpovědnost za současný neutěšený stav výchovy hokejových talentů v zemi české. Mnoho bývalých hráčů pamatuje z mládí úplně jiný přístup a situaci v mládežnickém hokeji. Dlouhé roky pak prožili v zahraničí a o dění v našem mládežnickém hokeji i o tom, jak se změnil, nemají páru. Pak jen zjišťují, že naši mladí hráči už jsou dnes trošičku jiní a hůř se jim konkuruje ostatním. 

Tento jejich nedostatek jsem odhalil už před léty v momentech, kdy jsem měl možnost s některými hovořit o situaci u nás. O spoustě věcí neměli tušení. Náš hokej dokáže správně pochopit a vyhodnotit jen ten, kdo jím projde s klukem od přípravky až po draft. Z venku a z dálky se to jeví jinak, uvnitř se to občas pěkně mele. A je zbytečně moc věcí, které nemají logiku a proto vůbec nefungují. Když tím prostředím nakonec přece jen někdo projde a dospěje do NHL, je to takový malý zázrak.

Současně je zařazováním hokejových osobností do národních realizačních týmů plněn i další záměr. Je obtížné a velice zrádné kritizovat chyby velikánů našeho hokeje. Svazoví funkcionáři se za ně chytře schovali. Když někdo vystoupí, hned mu mnozí vpálí: "A co jsi dokázal ty, že si dovoluješ kritizovat takovou osobnost?" To se také přihodilo panu Antošovi, když pozvedl hlas proti práci realizačního týmu.

Buďme rádi, že jsou jedinci, kteří se nebojí říct svůj názor. To je naděje, to je moderní hokej, to je běžné všude ve světě.

O to tragičtější a smutnější je odstranění nepohodlného Radka Dudy ze stránek Sportu. Vedení soutěže opět prokázalo svoji neúctu k fanouškům. Myslím si, že tyto kroky jen potvrzují letargii našeho hokeje. Dlouhé roky řešil svaz problémy v mládežnickém hokeji dalšími a dalšími zákazy všeho, co hráčům naopak mohlo pomáhat v rozvoji.

Zákaz je vždy tak snadný!

Dá se přijmout okamžitě, lze se zbavit něčeho nebo někoho, kdo obtěžuje. Ale vždy je to povrchní, alibistické a krátkozraké řešení, které problém jen prohloubí. A současně ukáže pravou tvář lidí z vedení.

A tato tendence zdá se nekončí. Přednost dostává onen pověstný "klid na práci", se kterým se nechvalně proslavil už trenér Přerost v posledních dnech svého působení u dvacítky.   

Problém vidím v tom, že bývalí špičkoví hráči nemusí být automaticky těmi nejvhodnějšími trenéry pro národní tým. Mnozí odborníci dokonce jednoznačně tvrdí, že je to úplně slepá ulička.

Je to sice stejný sport, ale diametrálně odlišná pracovní disciplína. Ke schopnosti vést, inspirovat a kultivovat sportovní talent v individuálních sportech je třeba hodně vědět, něčím projít a mít velký pedagogický talent. Schopnost pochopit podstatu věci, najít klíč k duši dítěte či mladého sportovce, a mít schopnost zaujmout. Předložit mu něco, na co se chytí.

V kolektivních sportech je trenérství a koučování disciplínou nesrovnatelně náročnější díky nutnosti rozplést skrytou pavučinu vnitřních vazeb, obav a antipatií, které panují mezi jednotlivými hráči. Dosáhnout toho, aby skutečně všichni táhli za jeden provaz, je velkým uměním a dá to hodně práce. Je to o perfektní komunikaci vedené veskrze pozitivně s hráči, na kterých by měl tým stát. Nenechme se zmást, že rok po roce jako přes kopírák všichni před kamerou papouškují totéž - jsme skvělý tým, jdeme jeden za druhého, vytvořili jsme skvělou partu. Mezi těmito povinnými prohlášeními, které spíš připomínají povinné sestavy v krasobruslení - těžko si představit, že by někdo z hráčů prohlásil něco jiného, a skutečným stavem věci, bývá v reálu dost velký rozdíl. Jakmile trenéři nenamíchají silně stmelující koktejl s využitím psychologických metod vedoucích kolektiv mladíků k úspěchu, s využitím skvělé vzájemné komunikace a teambuildingu, převládnou zištnější tendence. Agent hráči radí, aby se nebál podržet puk, díky čemuž bude víc vidět, rodiče mu notují ve stejné tónině. Roli hraje i žárlivost mezi konkurujícími hráči. "Hlavně nenahrávej Frantovi, ten má bodů už dost, už nás nebaví poslouchat ty jeho žvásty novinářům..."

Co si z toho má chudák kluk vybrat?

My ale v současném stavu potřebujeme nutně docílit stavu, aby v týmu nechyběly největší individuality, a aby současně každý přijal přidělenou roli. Pozici, která spravedlivě zrcadlí dosažený hráčův potenciál a současně nejvíc prospěje týmu. Pokud se tak nestane, nemáme šanci.

Že to jde, to ukázalo střídání stráží u českého fotbalového nároďáku. Někdy je až neuvěřitelné, jak málo práce odvádějí čeští trenéři za statisíce, které jsou jim měsíčně vypláceny. Jejich práce stojí na komunikaci s hráči a oni mnohdy na nějakou komunikaci zpupně a totálně kašlou. Pod Jarolímem byl český fotbalový nároďák tragický výsledkově i předváděnou hrou. Bylo to utrpení sledovat to trápení na trávníku, jako bychom definitivně zapomněli hrát fotbal. Pak přišel Šilhavý, který si na nic nehraje a s hráči mluví jako rovný s rovným, na rovinu a hlavně často. Zavolá, když dáš gól, když se zraníš, když hráč vypadne ze sestavy zahraničního klubového týmu. Jednoduše chápe, že v pozitivní komunikaci se všemi, které bude potřebovat, je skryto jádro jeho práce. A najednou tým a jeho hra vypadala úplně jinak.

Proto ani v případě hokejových nároďáků nemůžeme tvrdit, že na trenérech nezáleží a hráči jsou na tom tak špatně, že s tím nejde nic udělat. Na trenérech hodně záleží. Sami určitě nezaručí titul ze šampionátu, ale minimálně ten pohyb mezi 4. až 7. místem, to je v jejich gesci.

Roli sehrává i to, že se opakovaně snažíme vytvářet nereálné mediální obrazy. Již řadu let po sobě jsou hráči na MS 20 provázeni s velkým očekáváním, což už působí úsměvně. Kromě toho je tu patrné vytváření umělé výkladní skříně z hráčů, kteří mají z pohledu mocipánů našeho hokeje ten "nejlepší hokejový původ a rodokmen".

Co to znamená?

Nikdy nekritizovali, oni, ani lidi kolem nich, hokejovou vrchnost a zůstali alespoň do devatenácti či dvaceti let v českém prostředí.

V současné době je takovou ukázkou Martin Nečas. Je v tom nevinně, dobře vystupuje, hokej umí, náleží jistě k největším talentům ročníku 1999, byly o něm už popsány tuny papíru. Dokonce i všemi uznávaný trenér Vůjtek o něm prohlásil, že se jedná o "velkého hráče". Toto mě opravdu nadzvedlo. Cožpak  může být chlapec, který odehrál sotva pár minut v NHL, velkým hráčem? Dnes je pouze NHL normou, která odděluje talenty od mimořádných talentů. Do té doby je to pouze kalkulace nebo příslib. Velkými hráči byli Boby Holík, Jarda Jágr, Martin Straka nebo Patri Eliáš. Ale ne Martin Nečas. Jednou možná, dnes určitě ne! Tak proč to nalhávat sobě i druhým? Čemu to pomůže? To nevím, ale možná to už čemusi dost ublížilo.  

Tyto věci pak dělají mezi ostatními zle. Například Chytil se Zadinou mohou cítit určitou nespravedlnost v tom, jakou roli jejich spoluhráč - a současně konkurent, jaksi automaticky dostává k dobru při tvoření týmu. Chytil se může právem cítit v hierarchii výš, protože on už přešel do NHL, Nečas se o to teprve snaží. Zadina byl draftován výš, loni dal na MS sedm branek, jistě si nemyslí, že by měl stát někde vzadu, byť ve druhé lajně. Jiní si zase řeknou, "tak když jste z něj všichni tak na větvi, tak ať si to uhraje sám".

Možná už i jeho samotného tato pozice zmáhá, na tomto mistrovství udělal pár věcí, které by se kapitánovi jdoucímu příkladem stávat neměly.

Vím, jak tyto pocity ovlivňují postoj hráčů k týmu, jehož jsou součástí. Jsou jen dvě možnosti. Buďto se kluci spojí dohromady ve větší sílu, nebo zůstanou každý sám a pak se potenciál týmu začne drolit od prvního zápasu jako pískový hrad. Můžeme jen spekulovat o tom, proč nebyl Zadina s Nečasem v jedné formaci. Krok trenérů se může zdát chybný, ale co my víme? Možná je i agenti upozornili na fakt, že oba hráči mají tendenci si konkurovat, žárlit na sebe, hrát víc na sebe než do kombinace a jejich zařazení do jedné lajny by proto už nefungovalo. Tohle považuji za velice pravděpodobné vysvětlení, které ale trenéři logicky nemohou ventilovat navenek. Je to jen spekulace, ale někde kolem tohoto problému bývá občas zakopaný pes.

Z některých komentářů vyřčených zevnitř i zvenčí týmu to nakonec vyznělo tak nějak podobně, ale nemohu to tvrdit s jistotou, protože tento pocit kromě své zkušenosti z jiných týmů a jiných kolektivů nemohu ničím doložit.

Co se týká trenérů, není jednoduché být takovou dobu z domova a trávit Vánoce i Silvestr tisíce kilometrů od rodiny. K tomu  musíme přičíst skutečnost, že s každým dalším rokem se zlomková procentuální šance na medaili dál snižuje, takže benefit v podobě úspěchu už nelze brát jako něco pravděpodobného. Když se ohlédnu zpět, tak s trenéry posledních let formátu Petra, Pešána nebo Varadi se jistě komunikuje hráčům, agentům i novinářům nesrovnatelně líp, než když byl na této pozici pět roků po sobě onen nejmenovaný svazový trenér. Dnes už nikoho nenapadne uzavřít přípravný zápas dvacítky pro veřejnost, včetně rodičů, novinářů, skautů a agentů. Dřív určitě bylo hůř.

Situaci vidím tak, že když se realizační tým povede dobře složit, komunikace zvlášť s klíčovými hráči je odpracována kvalitně, tak můžeme občas doskočit třeba na to čtvrté místo, případně i k té vytoužené medaili - pokud se podaří "trefit tři haluze" za sebou. Když ale brankář nechytne senzační formu a tým je rozklížený, pak můžeme se stejnou pravděpodobností klidně nakouknout i do nižší skupiny MS. Řekl bych, že medaile je pro nás asi stejně pravděpodobná, jako sestup.

Otázka zní, co s tím?

Tohle by mělo přijít na závěr. Když kritizuješ, řekni svoji vizi.  Ale tady už to nebudu rozpitvávat, protože názory, co s tím, tady prezentuji deset let. Nikdy jsem se za tu dobu nesetkal z vážným zájmem o nějaké know-how. Ze strany svazu nebo klubů. Ze strany rodičů je to něco jiného, tam je ten zájem trvalý, ale ze strany organizací nikoliv. To svědčí o jediném.

Jsou jen dvě možnosti:

1. Buďto je Kamevéda a celý ten systém výchovy k úspěchu nesmysl, který nemá smysl následovat a podporovat.

2. Nebo manažeři našeho hokeje nemají, a nikdy neměli, skutečný zájem povznést český mládežnický hokej na vyšší úroveň. Což je ale jediná smysluplná cesta, jak reálně a trvale změnit situaci k lepšímu.

 

zdroje

Karel Knap, Temno trvá. Vlajková loď záhy ztroskotala. MLADÁ FRONTA DNES, 4.1.2019, s. 17